Fantasmagoria

Chtělo by se něco napsat, ale slova unikají. Jsme přesyceni slovy. Topíme se ve slovech, úvahách a argumentech a zatím plaveme na vodě. Chtělo by se něco přisypat do oceánu slov, přestože je zcela plný, bouří svou přeplněností, vzdouvá se přemírou.

Kde se bere odvaha měnit svět? Malicherná naděje, že je to možné? Nadutost, že pár slov, která budou vyřčena, aniž by je kdokoli slyšel, mají cenu?

Více mlčet. Zanechat tak na chvíli slov, vynořit se z knih a nadechnout se vzduchu, vystoupit na břeh a očistit se od slov. Přestat přemýšlet a dívat se na jinovatku a noční oblohu. Dovedeme vůbec ještě žasnout? Objevovat Ameriku? Nebo jsme zcela oděni v chytrost citátů, racionálních vývodů a rozumného chování?

Čím více možností, tím více pout. Necháváme se poutat vlastními možnostmi. Sami a dobrovolně. Chceme hromadit možnosti. Spousty možností. Moct všechno. Moct všechno mít a všechno zahodit. Od všeho se osvobodit. Pouta naší touhy po úniku se nám zarývají do kotníků. Vlastní slova nám odírají zápěstí do krve.

Rozum, který je v tomto světě směnárníkem, si už dávno přestal hrát na to, že hájí ideály. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Nikdo si nechtěl všimnout. Johannes de Silentio pláče a chvěje se.

Konec konců i platónské ideje hledají poznání. Ale život není poznání. O velkých věcech nestačí pouze vědět.

Všichni mají tolik slov a tolik rozumů! Nikdo nežije. Jsme lid prázdných tváří.

Je ještě někdo, pro koho slova nejsou mrtvá, prázdná a marná?

Někdo, kdo žije?

Někdo, v němž slova dýchají životem?

Kdo nezabil myšlenku?

Ach, malý princi, zaplakal bys.

Dívat se na noční oblohu.

Na jinovatku.

A mlčet.