Fantasmagoria

Šedá ulice. Dokonale šedě lesklá, po dešti, na zemi hnijící listí, budovy šedé, dlažební kostky šedé, střechy šedé, nebe šedé. A jedna jediná drobná tmavá postava uprostřed. Samojediná, pomalu zanikající s okolím. Stojí uprostřed nerovné silnice, utápí se v šedi a v podzimním podvečeru, utápí se. Možná volá o pomoc, ale šeď pohlcuje veškeré zvuky. Možná že se vzpírala, když ji ulice chtěla vsáknout do sebe, pomalu ale jistě znehybnit, zneviditelnit, odhmotnit a nakonec zcela vpít do šedi kolem. Nemá tvář. Možná že právě to je začátek. Brzy nebude mít pevné kontury, potom začne pomalu šednout, až zmizí úplně. Možná že tam nechce stát, možná že jen zabloudila. Nebo zabloudil? Na tom už nezáleží, teď je to už jen anonymní osoba, možná že už ani to ne, že už je to jen obrys postavy, která vlastně neexistuje. Možná že ji nikdo ani neznal, a tedy neexistovala nikdy. Nevíme, ani už ji nevidíme, pokud pořádně nezamrkáme.

Nepatří sem ani lítost, ani strach. To všechno je tak malicherné! Možná že sice ne šedivé, ale nezmění to nic na tom, že střechy pomalu vrůstají do šedi oblohy a hranice chodníku a domů se začíná stírat. Stojí tam vůbec ještě někdo? Možná že je to jen stín stromu za plotem. Nebo jen šálení zraku. Když je všechno tak šedivé, nedá se říct, jestli vůbec něco šedivého není, zda se nejedná jen o skvrnu v šedi, která nikdy nebyla ničím jiným než právě jen skvrnou v šedi, a to naprosto stejně šedivou jako okolní šeď.

Jsou to vůbec domy? Kde mají okna? A dveře? A jsou vůbec postaveny na zemi? Je to stále ještě ulice? Copak je tu nějaké město? Je tu jen šeď, naprostá nehybnost a stejnorodost, vše se smývá a rozpíjí, nevidím už nic jako ulici, ani nebe, ani stromy, ani dlažební kostky, žádná řada domů, žádný chodník a silnice, vše je jen šedivé, tak dokonale šedivé bez skvrn a stínů, nedýchající a rozpínající se, smývající všechny rozdílnosti, nekonečné a neživé, nekonečné a šedivé, nekonečné.

Šedivé.