Fantasmagoria

                Velkým leskem se ukazují světu. Smělou krásou se třpytí v záři světel, ve středu pozornosti, ve středu dění. Je jich tolik! Statnost jejich vzrůstu a jejich počet šeptají cosi o velkém zájmu. Tiše šustí a šepotají, když se kolem nich lidé točí, zálibně si je prohlížejí, nakukují pod třpytivou slupku a polykají každou kapku z jejich nitra.

                Ach, kolik jen zájmu se jim věnuje. A přesto stačí pár měsíců a leží zapomenuté v koutě. Krátká byla jejich sláva. Stejně krátká jako jejich laciné pozlátko a stejně laciné nitro. Jsou jich stovky. Tisíce. Miliony.

                Kam mě, srdce, táhneš?

                Rozbouřené moře se uklidnilo a pod uklidňující se hladinou začal pomalu vystupovat obrys všednosti. Všednost touží po drobných radostech. Nelákal mě třpyt centra dění. Hledala jsem něco malého, snad opomenutého, nepozlaceného. Našla jsem.

                Krčila se v růžku pod schody a nebýt náhody, přehlédla bych ji. Schovávala se tam jako děcko, které rozbilo hrneček. Její plášť byl nenápadný, barvy holubí modři, bez zlata a stříbra, byla docela malá a opomenutá, nikdo se jí nevěnoval, nikdo jí nenaslouchal. Šlechtična ducha, kněžna krásy, princezna umění. V umouněných šatech, bez třpytu a světel, tichá a zadumaná.

                Neobyčejně mě potěšilo vidět skutečnou krásu mezi vším tím nablýskaným odpadem. Přistoupila jsem a začala jí v jejím malém koutku naslouchat. Povídala mi o neobyčejné kráse, jak už to tak neobyčejně krásné bytosti dělávají. Téhle kněžně sloužilo už tolik oddaných služebných. Věnovali jí celé své životy. Bývala oděná božským rouchem a v ruce držívala lyru. Kdo jí dnes naslouchá?

                Pozlátko opadá a pod ním zbude prach. Kdo si na něj vzpomene, až nebude světel a třpytu? Ale koutek s chudě oděnou královnou je věčný. Ona je věčná.