Fantasmagoria

Naučili jsme se psát, knihu jsme odložili a řekli si, že si to přece můžeme přečíst, kdykoli budeme chtít.

Vychovali jsme generaci elit, nazvali jsme je překladateli a řekli si, že nemusíme umět cizí jazyky, oni nám to přeloží.

Nejdřív jsme zahodili mluvené slovo, máme přeci slovo trvalejší, psané! A potom jsme se jali pomalu ubíjet i písmo, vždyť přeci můžeme psát, jak mluvíme.

A tak nikdo neumí mluvit a nikdo neumí psát a vymřeli rétoři po meči a rapsódi po přeslici.

Zahodili jsme lyry, zahodili jsme řečnické pulty a teď zahazujeme knihy.

Zapomněli jsme už na ty, kdo se do krve bili za slovo pro všechny?

Na ty, kteří v potu tváře vytvářeli zázrak písma?

Na ty, kdo inspirováni božským dechem zpívali písně na nárožích?

Ano, zapomněli. Dnes už se nevěří na zázraky. A tak pomalu umírá zázrak ze zázraků největší, slovo. Slovo, které bylo na počátku.