Fantasmagoria

Stvořitel pohlédl na Zemi a zakryl svou tvář, aby truchlil. Jeho srdce rozdíral nekončící a nekonečně hluboký žal.

Lidé, když truchlí, pláčou. Stvořitel nezná slz. Jeho bolest je tichá a strašná, jeho duše se nemůže roztrhnout, jako se trhají duše člověka. Když se trhá lidská duše, vše se blíží ke konci, jako když se v divadle trhá opona. Stvořitel však nezná konce.

V těch dnech Stvořitel truchlil. Co může vystihnout sílu jeho žalu?

Hlubiny vesmíru jsou příliš mělké a jeho temnota příliš světlá, krásná a tajemná, ano, i Stvořitel znal tajemství. Jeho bolest byla jako smrt, jako proud zanikajícího života, jako pomalu se šířící temnota. Pod jeho žalem mizely světy a pohasínaly hvězdy.

Stvořitel znovu pohlédl na Zemi. Netoužil tu drobnou kuličku rozdrtit, na to mu byla příliš drahá, pro ni jeho srdce krvácelo. Zatoužil zanechat stopu po svém žalu, stopu stejně beznadějnou a nekonečnou, osudovou a temnou, jako byla jeho bolest, zhmotněný smutek zpívající jako viola, které všechny struny, které se draly příliš vysoko, popraskaly, jako čas čekající na svůj konec, jako světlo mizející ve tmě. Může se snad jeho nekonečnost, a tedy i jeho bolest blížit ke svému konci?

Byl den osmý a Stvořitel ve svém žalu vztáhl ruku na Zemi a nechal svému žalu vlít se v její povrch.

A hle, Země se rozezvučela tisíci vodopády, nekonečně padajícími a bolestně zpívajícími proudy vod, které volají temno a hlubina, a volají je navěky.