Fantasmagoria

     S trhnutím se probudila. Už zase? Ne, spát ne. Nesmí spát. V pravidlech to tak je a ona je už zase porušila. Má štěstí, že ji nikdo nepřistihl. Vstala z travnaté země s ironickým úšklebkem. Ne, ona spát nepotřebuje. Podívala se na oblohu a znechuceně se odvrátila. Pochmurné stříbrné světlo hvězd tam bylo stále. Ve své nezměrné ponurosti a nedosažitelnosti. Už ji nudily.
    Zašustění křídel. Pomalu se otočila. Proti obloze se rýsoval obrys netopýřích křídel. "Posel noci?" Zbytečná otázka.             Přikývl a když přistával, elegantně při tom kývl hlavou a podal jí balík. "Vládkyně ti to posílá. Otevři to." Krátce se zasmála. "Nemám zájem o dary Vládkyně." Podává mu balík zpátky, ale on neho nepřijímá. "Otevři ho. Musíš."
    "Tak takhle to je? Hrozí ti smrt a bojíš se o svůj mizerný krk," konstatovala suše. Otevřela balík a vyňala z něj černý kámen s pohyblivými stříbrnými tečkami a vzkaz.     "Už zase?" Na tváři se jí objevil úšklebek, když rozložila papír a přečetla si vzkaz. Pak ho odhodila do noci a upřela pohled na posla noci. "Vyřiď vládkyni, že mě její dary ani vzkazy nezajímají. Tenhle kámen mi posílala už mnohokrát. Nechci."
    Otočil se a odlétl s větrem na svých netopýřích křídlech. Podívala se na kámen a znechuceně se odvrátila, napřáhla se a hodila ho do vody, kterou si tam představovala. Kámen dopadl na imaginární hladinu, ale neozvalo se očekávané šplouchnutí. Jen zvuk kamene dopadajícího na trávu. Ostře se zasmála. Takhle to bylo vždy. Nic nebylo tak, jak by mělo. Ale pravidla zakazovala námitky.
    Vládkyně to netrpí. Otočila se a spatřila třpytící se sníh na zemi. To je ale rychlost! Zima si nějak pospíšila! Ne, vládkyni zase unikl nějaký přečin. Pravděpodobně jí někdo ze služebných neposlouchal dostatečně. Když jí sníh před očima zmizel a nahradila ho rozkvetlá louka, útrpně si povzdechla. Vymyká se to vládkyni z rukou. A to pravidla nepřipouští.
    Pak spatřila v dáli postavu. Jako uhel černé vlasy jí vlály kolem hlavy, vlnily se jí okolo pasu a rámovaly její nohy. Oči jí zářily stříbrem hvězd a odráželo se od jejího třpytivého roucha. Tak brzy? Ještě přece nemělo svítat. Ale svítalo. Obloha zšedla a na východě zrůžověla. Společně s tím se však měnila barva vlasů, roucha a očí postavy stojící na kopci s rukama nad hlavou, pozdvihnutými ke slunci. Oči zešedly, roucho začalo zlátnout a vlasy se zbarvily do šeda s růžovými prameny.
    Když slunce začalo vycházet, roucho měla bělozlaté, oči šedomodré a vlasy bílé s růžovými prameny. Nakonec zůstala u bílého roucha se zlatými odlesky, zlatými zářícími vlasy a nebesky modrýma očima. Byl den. Postava spustila ruce a vlasy se jí rozvlnily, stejně jako roucho.
    Ano, ona už viděla, jak vychází slunce, ale nikdy neviděla proměnu této postavy. Dívala se na ni fascinována tou krásou. Den jí však neměl náležet. Pravidla... Ne, už nikdy žádná pravidla. Ona není vězněm. Nebo ano? Bolestně si uvědomila, že vězněm je. Ale co je zač tahle sluneční dívka? Nikdy předtím o ní neslyšela. A pravděpodobně, jak si uvědomila, taky slyšet neměla.
    Náhle zaslechla ten nejkrásnější hlas, jak zpívá. Melodie byla smutná, ale postupně se projasňovala sluneční září a ptačím doprovodem. Zpívala ji ta postava na kopci.         Zírá. Asi nevypadá zrovna duchaplně, ale bylo jí to jedno. Ona je slunce, došlo jí náhle. A rozběhla se ke kopci a dívce. Ke kopci, na kterém uviděla vycházet slunce.
Věděla, že porušuje pravidla. Slunce si vůbec neměla všímat, měla se před ním ukrývat. Ale prostě nemohla. Cosi ji tam přitahovalo. Dívka ji fascinovala a vytrhla ji z každodenní monnotónosti, kterou určovala pravidla. Byla vězněm a vlastně si to ani neuvědomovala. Náhle se v ní vzedmula vlna hněvu. Cože? Emoce? Ty nepocítila od té doby, co znala vládkyni. Něco se právě změnilo. Něco velkého.
    Dívka se k ní neotočila, když doběhla na kopec. Připadala si udýchaně a nedůstojně. Ten pocit okusila poprvé. Dívka promluvila jasným hlasem. Byl tak melodický a jemný! Takový ještě neslyšela. "Jsi v moci vládkyně?" otázala se tiše.
Jak to může vědět? Copak ji zná? Ne, to je nemožné. Přikývla, jakoby se bála na samotné slunce promluvit. Teprve teď se otočila a pohlédla na ni svýma nebeskýma očima. Úplně se v nich ztratila, jak byly hluboké. Zlaté vlasy se dívce rozvlnily kolem hlavy a ona položila své ruce jí na hlavu. Cosi zašeptala, ale její šeptání se ztrácelo v šumění větru. Slunce na obloze zazářilo jasněji, než kdy předtím a kolem dívky se také rozprostřelo zlaté světlo.
    Opět promluvila nahlas. "Vítej na Slunci. Tvé jméno je nyní..." Prudce se nadechla a na dívku se podívala. Nikdy předtím jméno neměla. "... Mariana." Mariana vstala a radostí zavýskla. "Děkuju ti!" řekla dívce. Zlaté vlasy se jí vlnily kolem hlavy a nebesky modré oči se jasně usmívaly. "Nemáš zač. Vítej mezi slunečním lidem."
    Pokynula jí a Mariana sešla z kopce, ovšem z druhé strany. Dívka ji provázela. Celý svět byl najednou krásný. Dřív neměl život smysl, teď ano. Naposledy se ohlédla a spatřila vládkyni, jak jí vyhrožuje. Bylo to však daleko. Tak daleko... Už nad ní neměla moc. Ale započala válku. Válku, která měla trvat navždy. Sbohem, vládkyně.     Už nikdy víc, pomyslela si a na její tváři se objevil úšklebek. Poslední, řekla si. Dřív neměla žádné jméno. Dokud patřila vládkyni. Teď ho však měla. Dřív ale bylo dřív.         To jí říkali jenom... jenom Noc.