Fantasmagoria

V šatečkách zašmouraných,

s igelitkou v drobné ruce,

prochází v hodinách raných,

dech jí buší, tepe srdce.

Malé boty téměř prošoupané,

světlé vlásky špína slepila,

tělo únavou polámané,

hořkost oči modré zalila.

Nohy se pod ní podlamují,

když překonává kopce odpadků,

tak se špínou za nehty tu stojí,

tiskne k hrudi pár plyšových ostatků.

Pomalu, jen krůček po krůčku,

únava ji sráží na kolena,

krev z nich jí stéká v potůčku

a děvčátko tiše sténá.

Jako by i ta skládka

kladla jí do cesty překážky,

cesta pro ni je vratká,

pro kroky i pro vážky.

Rachotí plechovky pod nohama,

něžný krk bolestné vzlyky dusí,

jedna jediná dutá rána,

kdo ví, zda se vstát pokusí?

Jako snědená chleba skýva,

tak tam v odpadcích skrytu,

opuštěně se teď ozývá

 už jen chrastění igelitu.