Fantasmagoria

Každá růže má trny,
o něž se zraní nepozorný
však stačí jediný můj dotyk
a zbyde jen stonek uschlý...

Nořím se do vln smutku,
v řece zoufalství
jen podejte mi ruku,
okuste bolesti,
žalem ověnčená,
samotou opásaná,
temná, ve stínu, černá,
posel špatných zpráv,
z černých perel náhrdelník,
roucho havraní,
šíje bílá, labutí,
šperk z růží uschlých...

Mým dotykem vadnou květy,
slovem mizí život,
mé přání ničí světy
a mizí koryta vod,
mými kroky skála puká
dech můj, smrtelný to jed,
na stříbře malá bílá ruka
se otiskla krvavě.

Dotknu se růže,
listy i květy opadají,
na suchém stonku zůstat může
jen pár trnů a krvě krůpějí...

Černočerná, neúprosná,
v času čirém víru,
křídla tmavá, polámaná,
padla do stínu...