Fantasmagoria

Přišla poezie k člověku.

Beze slov přišla a nabídla mu ruku,

člověku v plném rozkvětu

svou něžnou ruku, bez nároků.

Člověk mladý, v plném rozkvětu

neměl čas obrazy slovy třídit,

člověk s vlastnickým právem ke světu

ho musí vést a nechat se jím řídit.

„Práce pohlcuje víc než slova,

 jdi spát a nech mě na pokoji,

chleba mi nevydělá tvoje metafora.“

to řekl  člověk poezii svojí.

Druhý den přišla znovu poezie,

nabízela dva jasně modré skvosty,

své oči dvě s pohledem, který pije

barvy duhy, tvoří ze světel mosty.

Člověk mladý, v proudu času letí,

neměl chuť v duze vykoupat svou duši,

odehnal poezii a práci svou si světí

velkými slovy bubnujících uší.

„Odejdi a nech mě v klidu tady,

za plot jdi a tam si hrávej sama,

mám tu jenom kvůli tobě vady,

rušíš mě od večera do rána.“

Poezie přišla třetí den, nesmělá,

nabídla mu srdce, svoje srdce malé

a duši svou, jestli vůbec někdy měla,

tak ve svém srdci, v srdci neustále.

„Už jsi tady zase? Který blázen věří,

že pochopíš jen tak, že musíš jít pryč!“

Nenechá ji ani nahlédnout do dveří.

Člověk zamyká a uschovává klíč.

Čtvrtého dne člověk vzhlédl od své práce.

Vidí, že šeď dne se mu lepí na paty,

vstává, jde ven na vzduch, i když jenom krátce,

pořád totiž běží, čas ten proklatý.

Hrál by si, upřímně, alespoň na chvilku

s dítětem, s kouzelným stvořením,

nevidí však nic, jen za plotem postýlku

a v ní spící dítě přikryté zasněním.

Po špičkách se krade od modré nevinnosti,

od snů v malých ručkách, kde střed světa bije,

od srdce zvonu, v němž už jen chrastí kosti

a odkud už nikdy nevstane poezie.