Člověk a poezie
Přišla poezie k člověku.
Beze slov přišla a nabídla mu ruku,
člověku v plném rozkvětu
svou něžnou ruku, bez nároků.
Člověk mladý, v plném rozkvětu
neměl čas obrazy slovy třídit,
člověk s vlastnickým právem ke světu
ho musí vést a nechat se jím řídit.
„Práce pohlcuje víc než slova,
jdi spát a nech mě na pokoji,
chleba mi nevydělá tvoje metafora.“
to řekl člověk poezii svojí.
Druhý den přišla znovu poezie,
nabízela dva jasně modré skvosty,
své oči dvě s pohledem, který pije
barvy duhy, tvoří ze světel mosty.
Člověk mladý, v proudu času letí,
neměl chuť v duze vykoupat svou duši,
odehnal poezii a práci svou si světí
velkými slovy bubnujících uší.
„Odejdi a nech mě v klidu tady,
za plot jdi a tam si hrávej sama,
mám tu jenom kvůli tobě vady,
rušíš mě od večera do rána.“
Poezie přišla třetí den, nesmělá,
nabídla mu srdce, svoje srdce malé
a duši svou, jestli vůbec někdy měla,
tak ve svém srdci, v srdci neustále.
„Už jsi tady zase? Který blázen věří,
že pochopíš jen tak, že musíš jít pryč!“
Nenechá ji ani nahlédnout do dveří.
Člověk zamyká a uschovává klíč.
Čtvrtého dne člověk vzhlédl od své práce.
Vidí, že šeď dne se mu lepí na paty,
vstává, jde ven na vzduch, i když jenom krátce,
pořád totiž běží, čas ten proklatý.
Hrál by si, upřímně, alespoň na chvilku
s dítětem, s kouzelným stvořením,
nevidí však nic, jen za plotem postýlku
a v ní spící dítě přikryté zasněním.
Po špičkách se krade od modré nevinnosti,
od snů v malých ručkách, kde střed světa bije,
od srdce zvonu, v němž už jen chrastí kosti
a odkud už nikdy nevstane poezie.