Fantasmagoria

Drnknutí kytary

a pár slok

a mé prsty zvláční,

jako stuhy vlají ve větru,

loňský vítr jimi vlaje,

dotýkají se minulosti.

Laciné pozlátko

se oslnivě blýská,

ale oči zahalila rosa

a v mlhavém mžiku

se třpytí nejčistší zlato,

zlato minulé.

S nohama přikovanýma

a hlavou v nebesích

nejsem si tak docela jistá,

jestli mám minulost nad hlavou

nebo pod nohama,

její úponky

mě konejšivě objímají,

provoněly všechen vzduch,

těžký, sladký, ach, přesladký,

prosycený nádherným jedem,

anebo je to lék?

Svírá mi srdce,

nebo ho něžně hladí,

bolí to,

ale zároveň tak mile,

sladce, ach, přesladce zraní,

když ze srdce skane jediná kapka

zářivých vzpomínek.

Vlasy mi čechrá loňský vánek,

hledím daleko, předaleko

a v oslnivé záři,

rozpita mezi řádky

doznělých písní,

vztahuji své předlouhé ruce

dotýkám se

minulého.