Fantasmagoria

Pod černým pláštíkem,

pod dechem deštivé noci

se chvěje světélko mihotavé,

vtělená naděje,

nalomená třtina.

Foukni a zhasne,

zůstane trocha dýmu,

vždyť se stačí jen trochu rychleji otočit

a jeho život skončil.

A přece se do ticha šedých mlh

ozývají písně.

Kdo by čekal melodii v místech,

kde žije jen břečťan s kavkami a netopýry?

A přece zde kvetou chryzantémy.

Kdo by čekal světlo ve věčných tmách?

Kdo by čekal, že tak malé světélko může hořet déle,

než žije padající kapka?

Hoří. Hoří po týdny, roky, staletí,

stále stejně maličké, žlutavé a rozechvělé,

nejkřehčí i mezi porcelánovými slony.

A přece se svět točí kolem něj.