Fantasmagoria

Jsem.

A dokola se tyčí vysoké zdi

bez oken.

Není to však kamení, jsou to těla,

vysoká hradba z lidských těl.

Jsem. Křehké bytí.

A kladu si otázky.

Pochybnost a hledání rozehrávají všechny struny mého srdce.

Kdo jsem?

Co chci?

Kam jdu?

A vysoké zdi se na mě hrozivě koukají.

Ti lidé mají jasno – kdo jsem, co chci, kam jdu.

Jeden pohled a vědí.

Někteří nepotřebují ani pohled,

zády ke mně křičí do světa, kudy se mám vydat.

Lidé přicházejí a na nohy mi připevňují řetězy a na ruce pouta.

Přirozenost, říkají.

Jasné, určené, zamýšlené, zařízené.

Někteří mi zavazují oči, zacpávají uši a dávají roubík.

Jiní mi dávají na obličej masku.

Další mluví, neustále mluví, velmi vážně a přesvědčivě.

Jedni říkají, jak je ušlechtilé hodně pracovat,

jiní, že je dobře mít hodně dětí,

další už mi vybírají manžela

a kariéru,

taková bys měla být a taková

a tohle a tamto dělat,

tak je to správně.

Nikdo z nich však nikdy nespatřil mou tvář,

nikdo z nich se nikdy nedotkl mé ruky,

nikdo z nich nezaslechl můj hlas.

Nezajímá je cizí tvář ani hlas.

Ale všichni vědí, co je správně,

všichni rozumějí.

A již mi stavějí budoucnost,

má podobu vysokých zdí

bez oken.

Co dělat?

Slabé, křehké, bezbranné stvoření!

Copak může vystavět hradby ze slz,

zpřetrhat řetězy tichým slovem pochybnosti?

Obrnit se písněmi a pavoučími sítěmi,

hledáním rozbít vysoké zdi?

Ach, pavoučí sítě nůž nezadrží!

Jak ubránit lidskost proti kameni a železu?

Jak slabá je otázka proti odpovědi!

Jak slabá je pochybnost proti jistotě!

Proti ocelové jistotě kamenné zdi bez oken,

která ví,

která porozuměla

a neváhá jít

a zabít ty, kteří nepochopili.