Fantasmagoria

 Samota se vkradla na zápraží.

Povídej mi pohádku!

Na posteli se posadil večer.

Dlouhý, předlouhý večer.

Ve vlasech se mu třpytí světlo svic a natisíckrát se v nich odráží.

V rukou přesýpá stovky drobných korálků a zpívá sladkou ukolébavku.

Podívej se z okna, tam je tvá pohádka.

List pomalu dosedá na zem.

Barvy se rozpíjí v mlze.

Vidíš milosrdnou mlhu? Plní sny smrku za oknem – vždycky snil o jevišti.

V jemném hlase občas prosvitne světélko. Odlesk či okno v dálce?

Milosrdná mlha nás nechává tázat se a hádat.

Když obejme zemi, vše je náhle nové.

Pohled měkce osvětluje stěny. Stíny tančí.

Nevypráví ti teď pohádky tvé vzpomínky?

Přesype třpytivě cinkající korálky z ruky do ruky.

Dnes se otázky nekazí odpověďmi.

Tóny ukolébavky naplňují celou místnost, rozeznívají i tu nejzapomenutější strunu.

Milosrdná mlha hraje na lidská srdce. Nechává je naslouchat sobě samým.

Slyšíš je?

Tóny se jako drobná světélka odrážejí v očích a korálcích.

Vztáhni ruku a chytíš je.

Milosrdná mlha splní sen i mně.

Chci znát tvůj sen.

Ukolébavka stále zní pokojem a stále v něm poletují světélka, ale zdá se, že na posteli už nikdo nesedí.

Za oknem zmizely pevné obrysy.

Vše je tiché a přece tak živé!

Světélka jako by v bělavém přítmí začala poskakovat.

Večer se dal do tance s mlhou.