Fantasmagoria

Bouřkový mrak na bílém čele,
dotek mrazu jemné kůže,
pára ze rtů vyjde směle,
osud těžko něco zmůže,
hoří čelo, mrazí ruka,
duše mizí, srdce puká,
vadne tiše rudá růže,
oči směle orosené.

Váza křehká rozbila se,
na pomoc čeká trpělivé věky,
kde zachránce nalézá se?
Čekej statečné a chrabré reky,
čekej, chlade jíním ověnčený,
čekej, strome bleskem zmrzačený,
čekej, utopený proude řeky,
čekej, údolí otevřené kráse.

Studený pot v bílém džbánu,
„Pomozte mi!“ tiše vzdychá,
křeče zanechají ránu,
„Již odcházím,“ sotva dýchá,
kadeř tvář jí zahalila,
obloha se zajiskřila,
jak by přišla šance lichá,
květina jediná v široširém lánu.

Hlas jí slábne, tiše hasne,
„Ne!“ zní jen poslední vzdor,
kalí se snad oči jasné?
„Neumírej!“ jest to prohry chór?
Naděje zaznívá dolinou,
pomoc našla si cestu skulinou,
„Snad zdá se mi to... mysli mor,
nebo pravda?“ šeptají rty ještě krásné.

Poslední přišel smrti záchvěv?
Okamžik té smutné zkušenosti,
že lilii neuchrání ani lev,
života konečné skutečnosti,
Oči se zvrátily v blýskavé dálavy,
smutek se vydral z zachránce sálavý,
květina šeptá: „Života ještě máš dosti,
zazpívej pohřební jí zpěv:“

Requiem jímavé nese se bouřkovými mraky,
jeho zvuku uniká teď všechno živé,
zbývají ze života pomoci jen vraky?
„Překrásné sic, ale trosky“ zní písně tklivé,
blesk uhodil, ztemnělým večerem
nesl se zvonivý hlas silným úderem,
zpívají slavíci melodie milé,
zazpívej, hrdino, své mrtvé taky.

Hrdina pěje, odchází a nic se neohlíží,
že zpěvy ptactva dávnou už ztichly,
noc ho i ji přikryla laskavou tíží,
stromy si smutně povzdychly:
„Nádherná květina o život přišla
darovala ho, hvězda jí vyšla,
strom sražen bleskem, tím rychlým,
na oba život i smrt shůry shlíží.“

Sbohem, ty sněhobílá květino,
sbohem, ty rudá léta růže,
sbohem, krásy studnicí dolino,
sbohem, osud vzal, co může,
sbohem, odešel pryč hrdina tvůj,
měsíc mu posvítí, luno, teď stůj,
černou teď barvu získá mrazivá kůže,
sbohem, ty jediná zproštěná vino.