Umlklá
Jako dým,
jako kouř,
jako smog
visí ve vzduchu promarněné příležitosti.
Cítíš, jak jsou vyvanulé? Jak prázdné?
Ke komu to vlastně pořád mluvím?
Vždyť nikdo neposlouchá, nikdo se nezastaví.
Kdo si řekne „páni, taková umělecká duše, no nestojí to za nějakou tu minutku“?
Nedivím se.
Nemám co říct.
Hledám svůj tvar,
nevím, kam mi sahá vlastní ruka či vlas.
První šediny a první vrásky
svědčí stejnému zmatku,
který vídala dětská očka.
Nemám co říct, umlkám
a není, kdo by mě poslouchal.
Nemám co říct,
pod prsty mi vane vítr
a dny se rozpadají jako zrnka popela.
Nemám co říct,
nevím, co se skrývá v srdci, které mi bije v hrudi.
V zrcadle nalézám známou tvář s neznámýma očima,
čísi hřeben mi leží na polici.
Proměňuji se ve vzduch
a vanu po zšeřelých ulicích
a není nikdo, kdo by poslouchal.
Má ještě cenu mluvit?
