Verše v křesle
Sedím si v křesle a verše spřádám,
ticho mi zívá u nohou,
mraky se honí oblohou
a já chvilku ticha střádám.
Sedím si v křesle a verše píši,
jak pomíjivý ten dnešní den byl,
jak se mi ten pan Šedivý zalíbil,
jak odešel zas na vesmírnou výši.
Sedím si v křesle a verše zkouším,
zda padne mi jako ulitý,
netlačí umně ušitý,
pomalu se s ním loučím.
Sedím si v křesle a verše dávám,
kdo si je vezme, tomu zůstanou,
berte, lidičky, dokud jsou,
já už končím a z křesla vstávám.
Komentáře
Přehled komentářů
nevím rpoč, při čtení tohoto díla se mi vybavila stará babička v dece na houpacím křesla jak plete - spřádá příběhy. Pěkné oddechové dílko. Hezky :)
Wow!
(Elfairy/Viki/no prostě autor, 15. 2. 2009 19:11)Tak to je opravdu barvitá a krásná asociace! Moc mě to potěšilo, krásně se to četlo... Máš bujnou fantazii, díky za její střípek :-)
Jak velmi Svěrák.
(Delancey, 14. 2. 2009 21:17)Je to příjemný. Hned se mi vybavil postarší muž, ani nevím proč zrovna, ale vypadal jako Svěrák ve filmu Kolja...jeho staré omšelé papuče na nohou, v postarším nepříliš pohodlném křesle, u krbu, v pokoji plném listů, zanešených knih a starého nábytku... Jak každý den sedí a píše. Věří, že jeho "díla" jednou někdo ocení (protože si to samozřejmě zasluhují!) a jakmile chvilka poezie skončí, jde si zase po něčem jiném, ale tahle chvilka pro něho má stejně posvátný a zažitý styl...kterého by se nevzdal. Je to chvíle jen pro něho a jeho myšlenky... :)
křeslo
(Bella, 2. 3. 2009 15:54)