Fantasmagoria

Jako tvrdý rohlík na talíři

zbyly mi idey. Vyschly, okoraly.

Myšlenky zmatené za mřížemi víří,

to, co si vzaly, zpátky už nedaly.

Chlad, sevření bílých stěn,

objalo duši ochořelou,

v nesvobodě zmizel krásný sen,

co vidí dobrotu a lásku vřelou

na lidských tvářích vepsané

a bez odcizení láskyplná slova,

srdce bez kličkování, oddané,

charakter, jež ještě žhavý ková

ušlechtilosti kladiva.

Pod těžkými údery

dobré předsevzetí zhasíná

a pochmurné večery,

bezesné noci a temná rána

vyrojily se jako vosy.

Útočné, jimž moc a síla dána,

jež rozhodují, čí vyhrají losy.

A v tom zmateném mysli víření,

kdy bláznovství a moudrost nejasné se zdají,

cítíme se být navždy ztraceni,

jako hříšníci, co se už jen u zpovědnice kají.