Fantasmagoria

Stojím nad propastí.

Volají na mě.

Kdo na tebe volá?

Nevím, nedovedu je rozeznat.

Jsou to jen temné stíny nebo skutečné postavy?

Nevím. Ale volají a je jich nekonečně mnoho.

Jsou tam všichni.

Ano, všichni. A já sama. Nad propastí. Nikde žádný most. Jen temnota.

A co říkají?

Je velmi těžké rozeznat slova, slévají se dohromady, tolik jich je.

No dobře, ale co říkají?

Volají nahlas a všichni, těžko, těžko rozlišit…

Ale ano, přeci, snad!

Snad tedy tato slova:

„Štěstí neleží za tebou ani nad tebou ani v tobě,

to, co teď musíš udělat,

je velký a rozhodný krok

vpřed!“