Fantasmagoria

Zahalena tajemstvím,

těžko říct, k čemu směřuji,

na jakém polštáři dnes spím?

Záhadná. Noc pomalu zkracuji.

Závoj zakryje mi hlavu a vlas,

jméno pak skryje podobu,

vypiji skleničku na jeden ráz

odhodím do kouta prokletou nádobu.

Zatáhnu v pokoji záclony,

nepropustné pro srdce i oči,

smysly ponořím v dým vonný,

dnes jsem na kočáru kočí.

Spontaneita všeho žití,

když volnost sváže mi údy

opájí, řídím kočár a rvu kvítí,

spálím vysoké chůdy.

A pak se rozběhnu svobodou,

kdo mi zabrání ve zpěvu?

Skryji své představy pod vodou,

rákosí zadupu krustou ledu.

Copak mi někdo může kázat?

Koně se řítí, letí jako bleskem,

nebudu se, děti, nikdy vázat,

zpitá a zmámená povrchovým leskem.