Fantasmagoria

 Každý má být spokojený se svým posláním. Nezáviď. Teď se sebereš, vejdeš do dveří a nadšeně pozdravíš. Je ti to jasný? A pak se budeš celý odpoledne usmívat. Protože musíš působit dobře. Je to… důležité. Každý musí působit dobře, pokud to chce někam dotáhnout.

 Dveře se otevřely.

„Dobrý den!“ Nenucený úsměv. Potřesení rukama. Maskování zděšeného pohledu na všechno to okolo. Byt je byt a dům je dům. Nedostatečně zalitá květina a špatně zamaskovaná plíseň v rohu. Pavučina.

„A už tu máme hosta. Pojďte se, děti, podívat!“ Okukování a zvědavé pohledy. Nesnáším to. Malé děti jsou příšerní uřvaní fracci.

„Máte to ale hezké ratolesti! A jaké krásně vyzdobené to tu máte!“ Vesnické nářečí, dlouho učené. Bez výsledku. Kýče po stěnách a v rohu šmouhatého zrcadla.

Vejdeš dovnitř a budeš milý. Dáš dětem nějaký ten bonbon, přijmeš zdvořile pohoštění a budeš dělat, jako že si dělají zbytečně škodu. Tak. Potom vyřídíš všechno rychle a jednoduše, obereš je do posledního halířku a odejdeš. Dáš prachy šéfovi a nic si nenecháš. Necháš si akorát dát spropitné, to je dovolené. Místo si udržíš. Protože práce… je důležitá.

„Odložte si a pojďte dál! Jako doma, pane…“ Předstíraná nevědomost. Znalost jména není důležitá. Ne. Není.

Obývací pokoj. Prosezená pohovka. Pečlivě utřený prach na otlučených skříních.

„Jen se posaďte! Dáte si kávu? Nebo čaj?“

„Ano, čaj. Děkuji.“

„A něco k tomu?“

„Ne, děkuji.“ Mistrný úsměv a pár sladkostí pro děti. Herecky profesionálně maskované myšlenky.

„A copak nám tedy přesně nesete za zprávy?“ Trochu zvědavost, trochu strach. Nevědomost. Sladká nevědomost. Hořký čaj bez nabídnutého cukru. Papír podávaný přes stolek. Nevýraznost.

Překvapení a zděšení. Křik dětí. Povyk. Bolest hlavy.

Teď to taktně vyjednáš, budeš dělat, že ten čaj je skvělý a dopiješ ho. Nebudeš si všímat těch uřvaných spratků. A pak jednoduše, jak tě to učili. Umíš to přece. Ten postup je přece perfektně naučený.

„Ale… my to nezvládneme. Máme tři malé děti a tahle částka…“ Bledost. Absence soucitu. Tvrdost.

„Musíte. Jinak přijde exekutor.“

„Já… já nevím, jestli to můžu dát z našich veškerých peněz. Víte, máme s manželem veškeré naše úspory a ty by daly sotva dvacet tisíc…“ Nerozhodnost.

„Exekutor by vám byl milejší? My tohle musíme vyřizovat rychle, nejpozději do zítřka musíme mít peníze. Jinak exekutor.“

Chvíle ticha. Odchod. Nesmělý a nerozhodný opětovný příchod. Smutek. Neuvěření. Ticho. Konečně.

„Tady máte naše celoživotní úspory. Je to všechno, co máme. Nemůžeme dát víc.“

„Přijdu za týden. Pokud do té doby nesplatíte zbytek, přijde exekutor.“

Zbytek čaje klouzající krkem až do žaludku. Vrznutí dveří. Slzy. Strnutí.

Máš to za sebou. A teď rovnou za šéfem. Rychle pryč, než spustí hysterickou scénu jako ti minulí. To to trvalo, že ti malí parchanti ztichli. Loajalita je důležitá.

Klobouk na hlavě. Plášť. Boty. Loučení. Zoufalství. Absence naděje. Slzy. Šepot přecházející v křik.

„Vždyť my to nesplatíme. Kde bychom na to vzali? Manžel denně pracuje a stěží uživí celou rodinu! Nemůžeme to zaplatit! Nemáme kde sehnat peníze!“

Bezvýrazné pokynutí kloboukem. Populistické gesto. Taška pod paží.

„Na shledanou.“

„Nezaplatíme to! Proč nás tohle potkalo? Jděte pryč! Nechceme vás tu už vidět. Nemáme na to!“

Doznívající křik. Rychlý krok. Únik. Lhostejnost. Splněný úkol. Spokojenost.

A je to. Příští zastávka už nebude takováhle srandička. Za týden. Zapiš si to do mozku a teď sedni do auta a jeď za šéfem. Dej mu ty peníze a dej si pořádné kafe, ať si spravíš chuť. Zítra máš další zakázku.

Pohodlné auto. Prášek proti bolesti hlavy. Šéf. Peníze. Kafe. Zasloužený odpočinek po dobře odvedené práci.