Fantasmagoria

 Rozběhla se po louce, šťastná jako ještě nikdy. Nic ji nepoutalo, žádná pravidla, zemská tíže, vůbec nic! Nepochopitelná a náhlá volnost, kdy jí upilovali řetěz na útlé nožce, a těžké okovy s řinkotem zůstaly ležet na zemi, ji vymrštila a dala se v let.

Malá Úvaha, kterou nikdy ji neměli rádi, dívali se na ni s odporem a hnusem, neochotně se chápali papíru a tvořili ji, jak se jim zrovna zamanulo. Neměla přítele, přesto se ale našli někteří a ti se ponořili do svých myšlenek a na čas se s ní ruku v ruce procházeli. Pak ale odhodili propisky a utekli od ní. Nebylo jí souzeno, aby měla přítele. To odpoledne jí to ale nevadilo.

Přišla k ní dívka a s rozpačitým úsměvem a pak ji krátce objala. Pilníkem jí uřezala pouta a nechala kovovou kouli ležet na zemi. Vzala ji za ruku a Úvaha na ni jen zůstala zírat. Rozesmála se a sevřela ruku své nové lidské kamarádky. Rozběhla se a táhla ji na kopec, odkud byl přenádherný výhled do krajiny. Dívka se dívala na ty krásy s otevřenou pusou, Úvaha ji ale nezavedla blíž, aby si na ně mohla sáhnout. Ukazovala jí ty divy a pak se konečně mohla rozběhnout a odpoutat se od země. Dívka ji fascinovaně sledovala.

Letěla jako by se bála, že každou chvílí jí zachřestí u ucha klíče od vězení, držela se mezi stromy a dýchala čistý vzduch. Pak ale spatřila na obloze stříbřitou siluetu rozevláté postavy a neodolala.

Vždycky se toužila s Básní setkat, ale vyprávělo se, jak je to nemožné a těžké ji zastihnout, jejím živlem byl vzduch, oheň a voda, nepostižitelní. Úvaze se rozšířily oči a pustila se neuvěřitelnou rychlostí kolmo vzhůru. Vítr jí rval za vlasy a oči jí slzely, cítila ještě dole přítomnost svého člověka, ale jako by na pro ni už nebyl podstatný. Teď se chtěla setkat s tou éterickou bytostí, o níž se zpívalo i mezi tak nepoetickými Fejetony a Reportážemi. Reportáže ale nikdy neměla ráda, a tak letěla stále výš, až se jí točila hlava…

Stanula jen kousek od ní. „Dobrý den,“ pozdravila. Báseň chvíli vypadala, jako by ji neslyšela, ale pak shlédla dolů. „Kdo mě to ruší?“ zeptala se s nakrabaceným čelem, jaksi rozrušena. „Rozprávěla jsem s větrem, teď mi ulétl. Co chceš?“ Úvaze se zatajil dech. Jak byla Báseň krásná se svými stříbřitými vlasy a jasnýma očima! Jak jemný měla hlas a bílé ruce! Její roucho barvy měsíčního svitu, které měnilo barvu podle úhlu pohledu, prosvěcovaly sluneční paprsky a třpytily se na nich. „Jak jste krásná,“ vydechla Úvaha. Báseň, polichocena, se usmála a shlédla na návštěvu poněkud velkoryseji, dokonce s úsměvem.

„Ach… to nic není. Proč za mnou přicházíš?“ Úvaha pokorně sklonila hlavu a uvědomila si, že vlastně nemá žádný důvod. „Já… nic, jen tak, že… chtěla jsem vás vidět. Vypráví se o vás mnoho krásných věcí,“ odpověděla upřímně a podívala se do průzračných očí, které jako by na ni vrhaly záři. Báseň ji oslňovala. Teď se přímo rozzářila.

„Ano, to vím! Říkají o mě, že jsem krásná, nepostižitelná, nespoutaná a tak éterická jako samo světlo a vítr dohromady. Je to tak?“ Úvaha pouze němě přikývla. Báseň pokračovala. „A také o mně povídají, že jsem nedůtklivá, nafoukaná, poběhlice a malicherná zmije. To je také pravda.“ Její hlas nabyl tvrdšího podtónu a pohled se změnil v kus ledu. Oči jí ztmavly a slunce na okamžik zastínil mrak.

„Ano. Jaká je pravda? Každý se s vámi touží setkat!“ prohlásila Úvaha, nesmírně poctěná byť i tímto krátkým rozhovorem. „Pravda…“ Zamyšlený výraz dodal Básni na vznešenosti a ještě větší nedosažitelnosti. „… je taková, že básníci jsou velice lyričtí a sniví, z toho pochází má krása. Hrají si se slovy a hrátky zaviňují mou nepostižitelnost a někdy trochu malichernosti, vyjadřují nevyslovitelné a to mě dělá tak nedosažitelnou a nedotknutelnou. Žijí fantazií a oděli mě do slunce, dali mi všechnu krásu světa, zároveň ale do mě šikovně skryli všechny své žaly a špatnost, stěžovali si mi a učinili mě snůškou zla. Proto létám v povětří a nesedám k jídlu za stolem, proto se mnou všichni touží mluvit, nepoznal mě nikdo, kdo se mnou ještě nikdy nelétal ruku v ruce a nepozoroval nekonečné západy slunce, jehož se mohl dotknout. Jsem věčná, milovaná a nenáviděná, jsem smuteční vrba a jásavý rozbřesk. Jsem jiná.“

Úvaha hleděla na bytost nad sebou s otevřenými ústy. Povlávající kadeře a roucho jako mořská pěna, zasnění v jejích očích… jak moc se jí toužila přiblížit! Vztáhla ruku a chtěla se Básně dotknout. Ta ale prudce ucukla. „Teď běž a vrať se. Tobě náleží země, nech mne, vyvolenou a zatracenou. Odejdi. Chci být sama.“ Nesmlouvavý tón nedovolil Úvaze pronést jediné slovíčko na rozloučenou. Kývla jen a snášela se zpět, přičemž se co chvíli otáčela a pozorovala osamocenou siluetu na pozadí dokonalé modře. Když se otočila ještě naposled, postava tam již nebyla. Stejně tak Úvaze odešel i její člověk, dívka, která ji osvobodila. Ani jí nestačila říct jediné slovo na rozloučenou.

Když přistála na zemi, schoulila se do klubíčka na trávu a chvíli jen tak pro sebe ležela. Nikoho nezajímala, byla sama, jako vždycky. Přestože si připadala lehoučká, trochu ji tížil proud slov, kterým ji zahrnula Báseň. Setkala se s ní a radost převážila nad starostí. Zrovna když se usmála a oči se jí rozsvítily, zaslechla povědomý rachot. Prudce se zvedla a úsměv jí přestal hrát na rtech.

Blížil se celý zástup mladých lidí a každý z nich si otráveně nesl těžké kovové řetězy, čekali na ni a zároveň ji pronásledovali, hledali jako hladoví vlci. Povzdechla si a hlavou si ještě jednou nechala znít slova Básně. Dobrá, řekla si. Přijmu svůj úděl stejně statečně. Úvaze nepatří nebesa.

A vyšla jim vstříc.