Fantasmagoria

„Copak nikdy nesníš o svojí budoucnosti?“

„Ne. Proč bych měla?“

„Protože bez snů není žádná budoucnost.“

„To souhlasí.“

 „Copak ty vůbec nesníš?“

„Sny jsou to jediné, co mě drží při životě.“

„A o čem teda sníš?“

 „To nelze říct slovy. Představ si nekonečně krásnou a smutnou melodii, nenechá klidným žádné srdce, každému začnou téct slzy, ale jsou to slzy rozechvění nad nekonečnou krásou, je to nádherný smutek, nejniternější pohnutí, smutek, který dává očím krásu a výraz neustálého snění, smutek neposkvrněný marností a cynismem. Tak sním.“

„Ty nesníš o štěstí?“

„Štěstí? Takové snění by mě zabilo. Dřív, než by vůbec začalo.“

„Jak to?“

 „Protože když štěstí jednou provždy odešlo a už se nikdy nevrátí, vzpomínka na něj je to jediné, co tě drží při životě. Ale také zejména to, co tě zabíjí. Tehdy nemáš budoucnost. A bez budoucnosti nelze snít o štěstí.“

 „Jak víš, že nebudeš už nikdy šťastná?“

 „Viděla jsem příliš mnoho, slyšela jsem víc, než jsem chtěla, byla jsem vsazená do klece, ze které mě nikdo nevysvobodí a příliš mnoho myšlenek proudilo mou myslí. Takoví lidé nikdy nesní o budoucnosti. Žijí svými sny o přítomnosti, která tak přestává existovat. Jsou svou vlastní minulostí. A jaký může být osud minulosti?“

„Minulost může být pouze zapomenuta, protože se pouze vzdaluje.“

„Ano. To je i můj osud.“

„Jsi tedy svou vlastní minulostí?“

 „Ano. Žiju svou vlastní minulostí. Hraju svůj vlastní život.“