Fantasmagoria

Velká duhová bublina a uprostřed ní stulená drobná silueta žijící svůj každodenní život. Rozsvítí, třemi kroky obejde dokola bublinu, zhasne a jde spát. Mezitím stihne ještě pár drobných výstřelků. Kromě těchto denních povinností ještě tráví hodiny a hodiny pozorováním měňavých kreseb na stěnách bubliny, zdá se jí, že tvoří tu a tam zvláštní shluky znaků, které jako by šly vyluštit. Dotýká se útlými prsty křehkých stěn a občas jí připadne, že za onou duhovou stěnu se nachází ještě něco dalšího, neskonale velkého, a proto se občas s bázní a úctou zahledí kamsi do prázdna, kde očekává velké děje.

                Je sama ve své duhové bublině ne o mnoho větší než ona sama. Malé rozměry bubliny ji učinily také malou, ale ani tak nemůže vztyčit hlavu, aniž by se dotkla stropu. Neustálé pozorování jí vytvořilo velké oči, neustálá tichá samota ji naučila rozmlouvat s prázdnem, neustálý klid ji přiměl k uvažování nad každým zachvěním duhových obrazců. Je šťastná? Nezná takovou otázku, neví, co to je štěstí, a už vůbec nezná zlaté mušky. Zná jen barvy duhy a sny, které se jí v noci zdají o něčem neobyčejně velkém tam venku. Je-li vůbec nějaké venku.

                Jednoho dne se dívá na duhové stěny a náhle se jí zazdá, že se obrazy hýbou rychleji než kdy předtím. Vztáhne ruku a dotkne se bubliny a v tu chvíli s obrovskou ránou bublina praskne. Silueta se bázlivě schoulí a pak pomalu otevře oči, oslněná paprsky slunce, které nikdy předtím tak jasně nepocítila. Není to už jen silueta, teď je vidět jasně, je to drobná a neobyčejně křehká postavička s velkýma očima a hlavou sehnutou, neklidnýma rukama, třesoucí se strachy uprostřed volného prostranství.

                Dotkne se konečky prstů trávy, na které leží, ihned však ruku odtrhne, nezvykle tvrdý dotyk ji polekal. Kdesi zazpívá kos. Škubne sebou v horečnatém strachu před hlasitým zvukem. Všechno je zvláštně šedé, velké, hlasité a tvrdé a je toho tolik, nic není kulaté, nic nepřipomíná její domov. Pomalu vstává a poprvé v životě narovná hlavu, vztyčí ji vzhůru k nebi, které jí svou jasnou modří připomíná to jediné, co zná. Zvedne ruce nad hlavu a pak je zase nechá klesnout. Udělá tři kroky vpřed, zarazí se a přemýšlivě nakloní hlavu na stranu. Potom váhavě udělá čtvrtý. Dech se jí zrychlí. Nikdy neudělala víc než tři kroky.

                Za chvíli už sedí na okraji lesa a dívá se do krajiny. Porovnává své představy, úvahy a sny s tím, co vidí. Obrovské prostory, které nikdy nekončí, nemají žádný směr ani smysl, jsou nepříjemné na dotek a hemží se nebezpečími, která se sama hýbou a cosi hledají. Neumí pojmenovat nic, neví, jestli něco má nějaký účel. Možná ani neví, co to je účel. Akorát si potichu sama pro sebe povídá, jen neslyšně hýbe rty.

                Sedí rozpačitě, neví, co má dělat, nezná povinnosti tohoto světa. Nezná hlad, žízeň ani únavu, nic ji nežene za společností, ještě neví, že v tom světě žijí lidé. Až po chvíli jednoho člověka spatří a udiveně se na něj dívá, srovnává své ruce s jeho a jeho chůzi se svou. Je naprosto vyděšená, když ji spatří a vydá se k ní. Neví, kdo to je, ale neví, kam má utéct, neví, že se dá utéct, nezná takové slovo. Člověk přijde k ní a cosi velmi hlasitého jí říká. Ano, pohybuje rty zrovna tak, jako ona.

                Vidí drobnou postavičku, snad dítě, sedět na kraji lesa. Sem děti nepatří, jde tedy tam a ptá se, co tu děláš, drobátko. Dívá se velmi vyděšeně a neodpovídá. Chce vzít drobnou ručku do své a jít do vsi, ale v tu chvíli ono stvoření prudce vykřikne a utíká pryč. Popoběhne za ním, ale zmizelo mu. Mávne rukou a jde pryč.

                Neví, proč utekla, nikdy to nedělala, snad nějaký instinkt. Když se jí ten člověk dotkl, začala se tak strašně bát, že dokonce vykřikla. Nic takového se jí také ještě nepřihodilo. Teď utíká lesem v šíleném strachu před tím vším příliš velkým. Ale není zvyklá chodit víc než tři kroky denně, a tak se po chvíli útěku zhroutí. Vše ji bolí, tvrdá země ji tlačí a bezbarvě se na ni dívá. Kdyby znala slzy, musela by se rozplakat, ale neví o ničem podobném. Hlavou opatrně skloněnou se rozhlíží, schoulená na zemi hledá cokoli, kde by se mohla schovat.

                Po dlouhé době se opět zvedá a namáhavě se vleče dál. Udělá vždy tři drobné kroky a musí si odpočinout. Zhrozí se, když zjistí, že přestává vidět na cestu. Nezhasla, ale přesto je náhle tma. Dívá se na oblohu, její jediná útěcha, jasná blankytná modř, zmizela a nahradilo ji cosi tmavého, co neumí pojmenovat, nezná takovou barvu, možná že to ani není barva. Nemůže dál, naprosto nemůže a poprvé poznává, co to je bolest a naprosté vyčerpání. Schoulí se na zem a usne.

                Probouzí se do temného a tvrdého světa, který ji nevítá. Není ani z části tak laskavý jako jasné barvy duhy, které ji vítaly každý den. Zvedá se, neví, kam jde, ale opět udělá tři kroky vpřed. Potom další tři a ještě další. Jde tak, pomalu a s hlavou skloněnou, velké oči upírá do země, která se ani trochu nemění. Po chvíli chůze, když jí opět hrozí vyčerpání, se posadí a rozhlédne. Kdyby existoval někdo, kdo by znal tuhle postavičku, tu téměř průhlednou siluetu, nepoznal by ji. Vyčerpání, strach, námaha a deziluze ji zbavily všeho lesku, všech barev, teď už je bezmála stejně nebarevná jako okolní svět, který je tak tmavý, že skoro nic nevidí.

                Náhle se jí však zdá, že se před ní cosi zatřpytilo. Pomalu vstává a dává se na cestu za třpytem, který jí bolestnou nadějí připomněl její domov. Slyší cosi jako šumění a když dojde ke zdroji třpytu, vidí jakousi lesklou hmotu, která běží do nekonečna. Mění se, vytváří obrazce a znaky a její dotek je měkký. V tu chvíli se sesune drobná postavička vedle té nádherné hmoty, chvíli se jen tiše dívá na uplývající obrazce, které odrážejí vše, co je kolem, a z očí jí začnou téct slzy, o jejichž existenci nemá ponětí. Jsou to slzy štěstí.

                Jde na pravidelnou pochůzku, jako šel včera, když uviděl to dítě na kraji lesa. Dnes tam nikdo není. Asi se z vedlejší vesnice někdo zatoulal, to je dost možné, určitě už je v pořádku doma. Jde k řece a cosi upoutá jeho pohled. Dojde až na břeh a udiveně se zadívá na hladinu. Jako by po ní plavaly drobné duhové bublinky.