Fantasmagoria

 „Vážně nevím, proč to děláš? Jsi snad blázen? Jaký důvod by jinak mohlo tohle chování mít?!“

 Možná, že to nebude jen tak, dobře, asi jsem to trošku přehnala.

 Mlčení doléhalo svou těžkostí na celou místnost.

 „Tak vysvětlíš mi to?“

 Nechápeš! Nechápeš! Nemůžeš chápat! Jak ti to mohu vysvětlit??

 „Jsi vážně ignorant. Proč mlčíš? Teď už si tak netroufáš, co? Nojo, zbaběle jsi dokázala téměř cokoli, ale teď, když to máš vysvětlit…! Mlčíš a nic jiného neumíš! Ztratila jsi řeč, nebo co? Tak mluv už!!“

 Ticho a zase ticho. Tíživé a dusící. Cítila, jak jí svírá krk. Copak to nikdo nechápe? A tohle je ještě horší o to, že na ni tahle… stvůra zvaná rádoby vševědoucí autoritou, řve jak na malou.

 Zbabělec? Jak si mě můžeš troufnout nazvat po tom, co jsi viděla? Ztratit řeč… kéž by! Ty nevíš, co mě nutíš udělat! Nemůžu mluvit, neřeknu nic, nic ze mě nedostaneš!“

 Prsty začaly netrpělivě ťukat do desky stolu. Arytmie nervozity a vzteku se projevily dostatečně v konečném bouchnutí, div že sklo vydrželo.

 Hele, kvůli mně si nemusíš oddělat stůl, jo? Měj trošku ohledy na věci kolem sebe. Kdybys ze mě nic nepáčila, byly bychom obě spokojené. Což se takhle dohodnout na kompromisu? Já ti řeknu nějakou průhlednou lež a ty mě pustíš a nebudeš ohrožovat ani sebe ani své okolí, co ty na to?

 „A dost! Takhle to dál nejde! Tohle ti prostě neprojde! Zavolám na tebe Mistra a ten už tě podusí! Tak co, půjde to po dobrém? Já tě jenom potrestám a udělám ti zápis, Mistři už se s tebou mazlit nebudou, tak co?“

 Průhlednost tohoto úskoku vybízela ke smíchu. Avšak ohlušující ticho bránilo i nadechnutí, natož se zasmát. Jakoby to v těchto zdech bylo nemožné, jakoby ulehčující smích zněl nepatřičně a cize.

 Mistři neovládají telepatii tak dobře jako já.

 „Ale teď už tě mám tak akorát dost! Zavolám Mistra! Stojíš tu a hloupě koukáš! Už ti ale nedám další šanci!“

 Dveře práskly. Samota. Přerušená rozvířením zvuku napovídajícím, že kdosi vešel. To by ještě nesměla stát stále zády ke dveřím. Hořký úsměv si jen představila, protože monotónní tvář nesměla nic napovídat. Teď ne. Tohle bude zkouška její trpělivosti i schopností.

 „Tak co to tu máme?“

 Mistři se nezajímali o něco tak nízkého jako byla například ona. Neznali ji. Byla tomu ráda. Navzdory jejímu neuvěřitelně křehkému vzhledu totiž oplývala schopnostmi, jaké neměl nikdo z jejího okolí. A to ji taky dostalo do tohohle průšvihu. Do háje!

 Co? Ani se mě neobtěžuješ oslovit?

 Vzduch klesl a opět ji začal dusit. Cítila mnohem víc než všichni ostatní. Z ticha už ji začínalo bzučet v hlavě, ale potlačila to. Jakmile stála na jednom místě, automaticky se začínala dostávat do tranzu meditace, která měla učit o čtyři ročníky výš. Rozehnala klid a mír, který ji začal prostupovat a snažila se zůstat v bdělém stavu.

 „No tak copak jsme provedli?“

 Když uviděl tuto dívku, jak tu stojí, přes tvář mu přeletěl pobavený úsměv. Zdálo se, že je na odchodu? „Příště mě zavolejte, až to bude třeba, ano?“

 „Proč mě volají kvůli tomuhle děcku, když mám tolik důležitých povinností?“ Její hlas poprvé zazněl tíhou ticha a vyslovil myšlenku, kterou vypátrala v jeho mysli, zrovna když odcházel.

 Otočil se tak prudce, až dostatečně rozvířil vzduch a ona se mohla nadechnout. Opět jednou dýchat! Napětí se uvolnilo. Přesto stála dál nehybná. Došel k ní a obrátil ji čelem k sobě.

„Co jsi to řekla?“

„Malá holka a umí ovládat telepatii? Talent nebo zhouba? Sen či realita?“ odvětila mu klidně jeho vlastní myšlenkou, aniž se na něj podívala.

„To není možné!“ Možná aniž si to uvědomoval, ale možná v pečlivě vypočteném psychologickém kroku ustoupil o kousek dozadu. „Co všechno ještě umíš?“ otázal se trochu podezřívavě, ale zároveň se stopou dychtivosti.

Zase mě chceš využívat, jako se to již několikrát stalo?

Poprvé se pohnula. Napřáhla obě a Mistr odletěl o pár metrů vzad a naboural do stolu. Nepovažovala za nutné se omlouvat. Chtěl to sám, má to mít.

„To je neuvěřitelné. Jak to, že to umíš?“ otázal se, když se zvedl. Podezřívala ho, že si vypomohl schopnostmi, aby vůbec mohl vstát. Trošku kulhal. Jeho chyba.

Jak to? Jak to??? Jak se takhle může ptát??

„Stačí pomyslet. Nemusím nic trénovat ani studovat. Nikdy jsem se tu nenaučila nic nového.“

 Ve víceznačnosti vědění nepřemožitelná, na venek však opačně. Velmi stará citace, nikdo pořádně nevěděl o kom, ale neurčitý mrak hrozby byl možná lepší, než určitá osoba.

„Kolik ti je?“

„Jedenáct.“

Kdo jsou tvoji rodiče? Tuhle myšlenku ucítila ještě dřív, než ji vyslovil.

„O rodiče se nezajímejte.“ Oprášil si plášť a pokusil se postavit se na obě nohy. Postřehla záblesk bolesti v jeho tváři. Neměl si o to říkat.

Konečně přestali řešit, co udělala. Sice to nechtěla udělat takhle, ale nějak se jí to asi vymklo. Někdy si přála být jako ostatní. Bezstarostní!

„Jak je možné, že jedenáctileté dítě mi dokáže číst myšlenky?“ Věděl, že i kdyby to nahlas neřekl, nebylo by mu to nic platné. „Vysvětli mi to!“

Vysvětli mi to. Vysvětli mi to! VYSVĚTLI MI TO!!!

Tohle bylo moc. Její dlouho pečlivě skrývané emoce protrhly hráze.

„Nechte mě být! Nejsem žádné zkoumané zvíře, tak proč mi to děláte? Já nechci, aby pořád někdo vyšetřoval proč a co jsem udělala! Nechte mě!“ vykřikla na něj a bylo jí úplně jedno, že by to neměla dělat. Ublížit jí nemohl a pomyšlení na to, že by ji vyhodili, ji netížilo.

„Ale já to musím vědět! Rozumíš? Musím!“ Koutkem oka zahlédla, jak se otevřely a zavřely dveře a ona zůstala s Mistrem sama s místnosti. Tahle rádoby autorita se jí asi příliš obávala. Mistr se dostal do zvláštní extáze, nevěděla proč, ale viděla jeho mysl dychtící po poznání. Přiblížil se k ní, chtěl jí číst myšlenky. Věděla, že to nedokáže, ale i ten směšný pocit jí dostatečně stačil k tomu, co udělala.

„Nechte mě být!“ zakřičela, otočila se na něj a postavila do bojové pozice, ruce napřažené, všechny smysly napjaté.

„No tak, neboj se. Nebude to bolet,“ řekl s úsměvem, který snad měl ukonejšit? Blížil se k ní pomalu, ale ona viděla do jeho mysli. Chce mě omráčit!

Opovaž se mě dotknout! Nevíš, že jsem mocnější, než ty? Nestačil ti můj důkaz?

Krok vpřed. Už je blízko. Příliš blízko.

Ovzduší ztěžklo zlými úmysly a ještě víc ji začalo škrtit. Potřebovala dýchat. Vzduch! Její myšlenky se odpoutaly od Mistra a od vědomí, že jí chce ublížit. Potřebovala dýchat!

Pozvedla ruce a v němém gestu rozvířila vzduch v místnosti. Pozvedla těžkost ticha, které na ni doléhalo, rozprášila veškerou tíži, co zde ležela. Vzduch se pročistil, rozvířil jí vlasy, shodil několik knih ze stolu a nadul mu plášť.

Vzduch! Konečně svoboda!

Cítila, jak sílí. Se vzduchem, který jí konečně umožnil pořádně se nadechnout, mohla dělat s tímto směšným rádoby mocným, co chtěla. Stále se přibližoval, přestože ho rozvířený vzduch trošku překvapil.

S úsměvem na tváři udělal další krok vpřed.

„A dost!“ vykřikla. Napřáhla ruce směrem k němu, ale místo toho, aby odlétl, ztuhl. Překvapený výraz v jeho tváři, to bylo to poslední, co z něho zbylo. Celé jeho tělo pokryla jinovatka, jeho obličej zešedl. Nikoli však stářím. Dokud se nenajde někdo dostatečně mocný na to, aby tohle zrušil, bude tady. Navždy. Stát. Jako socha její monumentální moci, jako důkaz. Jako nehybný pomník.

A zase, co? Měla bych se asi začít ovládat. Ale on mi chtěl ublížit!

Otočila se a s prásknutými dveřmi odešla. Chtěl jí ublížit. Ticho opět dolehlo na místnost, ve které ještě zbyly stopy šoku.

Nikdo se nikdy nedozví, proč jsem taková, jaká jsem. Nikomu nedovolím nahlédnout do mě, aby viděl, proč mám takovou moc. Nikdy! Nikomu nedovolím, aby mi ubližoval!

Vzduch se opět usadil a jen drobná sprška rozjitřených pocitů, rozmazaných silným odcláněním schopnostmi, na okamžik rozvířila jeho nehybnou, tíživou hladinu.