Let
Otevřela oči a zjistila, že má křídla. Na lopatkách cítila nezvyklou tíhu. Roztáhla bělostné perutě v plné šíři a oslňující běloba ji obklopila. Mávla s nimi a zvířený vzduch jí pocuchal vlasy. Měla náhle pocit neobyčejné síly a všechno to, co dřív bylo nedosažitelné, se jevilo neobyčejně blízko.
Rozběhla se do volné krajiny, která se rozprostírala před ní, a při tom se rozmáchla křídly. Jednou, podruhé, potřetí. Cítila, jak jí pomalu země mizí pod nohama. Neviděla ji, protože její zrak byl upřen nahoru. Najednou bylo zbytečné hýbat nohama. Letěla. Otevřel se před ní celý svět, nedohledné výšky a dálky, nekonečný prostor s nekonečně pomalým časem, svět nad oblaky, vrcholky nejvyšších hor.
Bylo to jako vejít do obrovské katedrály. I zde byl strop tak vysoko, že přestával existovat. Jediné, co náhle je, je rozradostňující vítr, jasná mysl a prudce tryskající volnost. Srdce překypuje letem, naplňuje ho vzduchový protiproud i modrá nesmírnost. Země je v tu chvíli jen krajina, která čím dál tím rychleji ubíhá kdesi v hloubce. Nic nepoutá lidské nohy k zemi, nic ji neváže.
Chtěla by zpívat rozjařením, vítr jí vhání do očí slzy štěstí. Letí a letí vysoko, letí daleko, křídla na jejích zádech prudce rozrážejí vzduch. Jako kdyby se dotkla Slunce, pohlédla do očí hvězdám a cvrnkla do Země jako do skleněné kuličky. Veškeré nekonečno se jí otevírá. Letí a to všechno, co kdy toužila poznat, už skoro drží v ruce.
Letěla a s každým mávnutím křídel se vzdalovala zemi. Každé mávnutí křídel ji vynášelo výš, s každým metrem se vzdalovala veškeré malosti, všechno přízemní zůstávalo hluboko pod ní. Otevírá se jí nekonečno, vidí svobodu, která kráčí vedle ní, za ruku ji bere cosi velikého a vznešeného, rozprostírající se poznání. Závratnost toho všeho ji rozjařuje, směje se a směje se nahlas, radostně vykřikuje, dělá ve vzduchu kotrmelce a piruety, rozhazuje rukama a hraje si s větrem. Nechybí jí nic, protože jí u nohou leží vše. Stačí natáhnout ruku a dotkne se hvězd. Netouží po tom lidstvo po celá tisíciletí? Netoužila po tom po celý svůj život?
Znovu mávla křídly, když tu pocítila drobnou a docela nenápadnou bolest. Pocit zmizel a skoro si ho ani nevšimla, ale vrátil se po dalším máchnutí. Čím výš byla, tím víc se bolest stupňovala, ale po ničem netoužila víc, než letět ještě výš, ještě trochu výš, měla pocit, že je to to jediné, čím žije, že let se stal jejím životem. Znovu a znovu se rozmachovala perutěmi a bolest při každém pohybu sílila, jak se dostávala výš a výš. Měla pocit, že se dokonalost, kterou zažívá, nesmírná plnost každé vteřiny, velikost a vznešenost, do které proniká, zvětšuje s každým centimetrem. Viděla krásu všude kolem sebe, dokonalou, neprostupující krásu. Byla oslněna tím, co viděla, tím, co cítila a slyšela kolem sebe. Jako by jí vítr zpíval píseň, jejíž byla součástí, a byla to nádherná píseň. Dech se jí tajil a bolest, která vystřelovala z křídel, se ztrácela v letu samém.
V momentě, kdy jí vytryskly slzy z očí, věděla velmi dobře, že jestli poletí ještě výš, může ji to zničit. Cítila nesmírný tah a každý pohyb křídel jí způsoboval stále vzrůstající muka. Poprvé pohlédla dolů a uviděla malebnou mozaiku zeleně a bílých oblaků. Usmála se. Tohle byl její domov, její nohy tak dlouho chodily po cestách tak drobných, že už je vůbec nedovedla rozeznat. Byl to její domov, ale mezi ním a jí stála už provždy křídla. Křídla, která jí dala opravdový život. Život, jehož plnost vyvážila všechny ty roky připoutané k zemi. Tady se skrývalo všechno velké, vznešené a krásné, všechno nekonečné a dokonalé, všechno, pro co stálo za to žít, na co stálo za to čekat. S každým metrem ji to uchopovalo stále víc, každý pohyb ji nesl víc a víc do života, který se pomalu ale jistě začínal stávat i jistou smrtí všeobjímající bolesti.
Vnořila se do velkého našedlého mraku a pomalu jím stoupala. Tady jí přestal pomáhat vítr, všechna tíha klesla na její křídla. Letěla výš a výš, bolest jí zatemňovala zrak, ale zároveň věděla, že až vyletí nad oblak, všechno, pro co žila, nabude smyslu, že tehdy se dotkne hvězd, že tam leží hranice dokonalosti a nekonečna, že tam se stane z její nepatrné lidské existence něco tak velkého, že lidstvo samo by to nestačilo unést.
Náhle si uvědomila, že další pohyb už ji zanese na samý okraj snesitelnosti. Křečovitě zavřela oči a zatnula pěsti, mohla zůstat na místě a pomalu se snést zase zpátky. A tam žít stále dál a už nikdy nevyletět tak vysoko. Vězení, které se tváří jako svoboda? Má se vzdát toho, co zpívá samo její nitro, po čem touží, čím žije, dokonalé krásy, překypujícího srdce? Má snad zahodit nekonečno, má stáhnout ruku, která se už už dotýká hvězdného prachu?
Otevřela oči a mávla křídly. Bolestí si rozkousla ret a zoufalý výkřik se smísil s výkřikem, který se jí vydral z hrdla, když se náhle mlhy rozplynuly a oblak se octl pod ní. Tehdy pocítila, jak ji dokonalost sama unáší, jak se rozplývá do nekonečnosti. Křídla na jejích zádech zapraskala, začala se trhat a lámat. Cítila nesmírnou bolest, ale i ta bolest zde nabývala smyslu, velkého smyslu, smyslu věcí, které lidem nenáleží. Jako by už nebyla ona sama, cítila se být vším tím kolem sebe, přesně padnoucí součástí všeho. Všechno náhle mělo dokonalý řád, moudrost jí ležela před očima.
Zazněl poslední akord písně, peruť se dolomila a ona natáhla ruku a dotkla se hvězd.
