Fantasmagoria

Sedí na břehu a v rukou drží cosi drobného a třpytivě průzračného. Jsou to kousky duší. Přišli a dali jí je. Jen tak, sami od sebe je vložili do jejích rukou, s důvěrou, která ji možná trochu děsila. Jeden po druhém přistoupili a každý ze sebe vzal ten kousek, aby jí ho svěřil. Proč právě jí? Nevěděla. Neměla nejmenší tušení, proč lidé chtějí rozdávat své duše. Byla ráda, že není člověkem. Přesto jí ty kousky v dlaních tak nějak učarovaly. Byly tak… lidské.

Lidé byli zranitelní. Právě jejich duše je takovými činily. Když je potkala poprvé, nerozuměla tomu. Teď už ale věděla, že své duše rozdávají a zůstávají v rukou jiných. Aniž by věděli, že dávají kousek ze sebe někomu, kdo ani není člověkem. Jsou tak neopatrní a tak naivní! Mohla by ty kousky vzít, pošlapat a zahodit někam hodně daleko do špinavého proudu řeky. Nezáleželo by jí na tom, proč také? Ona sama duši má, ale zcela jinou. Nerozumí tomuhle… rozdávání. Oni tomu říkají jinak. Ví jak, nebo tedy tuší, ale ta slova nepoužívá, připadají jí zcela prázdná. I kdyby je vyslovila, neozvalo by se nejspíš nic. Určitě tedy nic lidského.

Lidé jí připadali trochu jako zvířata. Vlastně i s tímhle rozdáváním duší. Ale když se na ty kousky ve svých dlaních dívala, nemohla od nich odtrhnout pohled. Byla to fascinace jejich průzračností, jejich třpytem nebo podivnou hrou světel uvnitř nich? Měla pocit, že jim tak nějak zvláštně rozumí, když se dívala na kousky jejich duší? Připadaly jí ty úlomky krásné? Žádný člověk nemohl uhodnout, co se děje v té tolik nezemské hlavě a kolik života tepe v jejích studených rukou. Cítila ten život, drobný pohyb vycházející z nitra lidských duší. Cítila vinu za to, že ona, bytost, která nikdy s lidmi neměla mít nic společného, sedí tady, kde ji každý může zahlédnout, a v rukou třímá kousky duší? Duší, které ji uváděly do rozpaků i přes všechen chlad, který k nim cítila. Duší, které s sebou nesly neklid, pohyb, život, myšlenky a city. Všechno to lidské, to, čeho se někdy bála a někdy tím pohrdala. Lidé byli slabí, zvířecí a odporní. Ale rozdávali duše. Duše, které byly tak slabé, že jí bránily je zahodit. Které překračovaly zvířata. Které nebyly odporné.

Nevěděla, co má dělat. Jen seděla a doufala, že už nikdo nepůjde kolem, aby jí ještě něco takového věnoval. Předtím samozřejmě věděla o lidských duších, ale nikdy je neviděla na vlastní oči. Oči, které nikdy nic podobného neviděly, protože znaly jen duše zcela jiné, ty neměly s těmi drobnými třpytně chvějivými kousky nic společného. Může si je nechat a zkoumat je někde hodně daleko, kde už ji žádný člověk nenajde. Nebo je může shromažďovat, čekat na další, až třeba jednoho dne složí lidskou duši. Proč? Chce celou duši? Aby ji mohla vlastnit? Ne, vlastnění pro ni neznamenalo zhola nic. Aby ji mohla zničit? A zkoumat, co to udělá s člověkem? To by nechtěla. Ne po tom, co k ní přišli a jen tak z ničeho nic jí tyhle kousky s důvěrou a naivitou jim vlastní svěřili a zas odešli. Nevrátí se pro ně někdy později? Myslela si, že ne, ale nevěděla, lidé jí byli příliš cizí, než aby dovedla předpovědět, co udělají. Anebo může ty kousky vrátit. Kdyby ale věděla jak. Vždyť odešli. Asi nechtějí ty úlomky zpět. Nebudou jim chybět? Netušila, lidské duše neznala.

Nevěděla, co si počít. Z nějakého důvodu nechtěla ty kousky zahodit. Přilnula k nim. Dívala se na ně celé hodiny, aniž by věděla, co vlastně drží v ruce, ale objevovala v tomhle neznámu cosi přitažlivého, bavilo ji sledovat jemné chvění těch drobných věciček. Ne, jistě je nezahodí ani nezničí. Nebo alespoň ne teď.

V přemýšlení na chvíli vzhlédla a v dálce zahlédla postavu. Nezemskýma očima okamžitě poznala, že tohle je jeden z těch lidí, kteří jí tak zvláštně obdarovali. Odpor k takovému chování, k chování, které je samotné ničilo a jí dávalo nevyžádané zlomky něčeho, po čem nikdy netoužila, okamžitě vyústil k pohrdání takovou bytostí. Lítost nad takovou slabostí a důvěrou následovala ale silněji, než aby si mohla lidi v ten moment zcela zhnusit. Pocítila zvláštní pokušení nechat si dát další kousek. Proč ne? Bylo by to snadné. Nechala by prostě člověka přijít a pak by ani nemusela nastavovat ruku, udělal by to sám. Ale zároveň věděla, že tohle nechce. Nechce sbírat lidské duše jen proto, že se jí líbí. Nevěděla, co s nimi má dělat, mátly ji, svým způsobem v ní vzbouzely stejně pohrdavý chlad jako lidé, i když jejich duše byly beze sporu ušlechtilejší než oni sami.

Měla pár lidských vteřin na rozmyšlenou. Stačilo to k několika předlouhým sítím myšlenek, vývodů a závěrů. Nechce nic dalšího lidského, byť by se jí to mohlo líbit. Zvedla se, vešla do lesa a pokračovala do jeho hloubi, kde ji žádní lidé nenajdou.

Lidé jsou slabí, dávají duše. Objevila svou vlastní slabost ve svých rukách. Stále svíraly ty zlomky. Pohlédla směrem k řece. Člověk tam stál a vypadal zvláštně. Byl nejspíš smutný. Chce svou duši? Těžko, protože v ruce drží další kousek. Chce jí dát další kousek. Pohrdavě se usmála. Ona nechce lidské duše. Pak zvedla dlaně a rozevřela je. Ležely tam. Byly krásné, v lesním šeru jemně světélkovaly. Otočila se ještě jednou, člověk tam pořád stál. Proč tam tak stojí? Nevěděla. V ruce už nedržel nic. Náhle jí ho přišlo líto. Proč jí ten kousek chtěl dát? Nechápala. Ani to, proč někteří lidé jí ty kousky dávali a jiní ne. Do toho dne neviděla mezi lidmi rozdíly. Opravdu pohrdala těmi, kteří ji obdarovali? Možná jimi ano, ale jistě ne jejich dušemi.

                Kdo může tušit, co se děje v nezemské hlavě? Zmizela mezi stromy i s kousky lidských duší. Další kousky už nesbírala. Lidmi pohrdala, ale nikdy nezapomněla na ty, kteří jí věnovali drobné úlomky, co s sebou nosila. Nechtěla, aby jí dávali své duše, protože jí jich bylo líto? Jen těžko. Proč by tedy ještě dlouho potom chodila k řece, když věděla, že tam lidé nebudou? Nevěděla, co počít s dušemi. Neměla nejmenší tušení, jestli lidé dávají i jiným lidem třpytné zlomky toho nejkrásnějšího v sobě. Asi ano, proč by jinak dali kousek jí. Nejspíš si mysleli, že s nimi udělá to, co dělají s kousky duší lidé. Možná jimi vyplňují své vlastní duše, které také rozdávají? Obchodují s dušemi? Nevěděla. A nechtěla to vědět.

                Odešla mezi stromy. Dala sbohem Zemi, lidem i jejich duším. Nic ji nedrželo na tom podivném místě. Konečně byla mezi svými, mezi těmi, kteří neobchodují s dušemi. Zde nemusela nikým pohrdat, nikoho se bát a před nikým se skrývat, byla mezi sobě rovnými, těmi, kterým rozuměla a kteří rozuměli jí. Chlad z ní vymizel. Přesto, když se jí ptali na lidi a jejich duše, odpovídala nejistě. Zmínila se o dávání duší. Pohrdavý smích doprovodil tu historku. Smála se též a byl to smích upřímný. Ale ještě ten večer, když věděla, že nikdo není poblíž, si sedla v temném koutku a zavřela oči. Viděla řeku. A přitom ve svých dlaních tiskla drobné úlomky, které i zde, tak daleko od všech lidí, vyzařovaly drobné chvění, třpyt a jas.