Fantasmagoria

                Malé šedé nádraží. Dlaždice, všechny stejné, ubíhající do nekonečna, jedna po druhé a druhá po třetí, stále a neustále stejné v nepříliš jasném světle. Několik párů kolejí je doprovází, bok po boku tak jdou a dělají si němou společnost. Na jediné lavičce sedí postava, nejasná a rozmazaná v matném světle a usmívá se.

                „Dobrý den. Jede sem vůbec někdy něco?“

                Vyrušení přišlo náhle a neočekávaně. Překvapený pohled se setkal s ještě překvapenějším.

                „Ale samozřejmě, přisedněte si.“

                „Vy jste přednosta stanice?“

                Usmál se. „Ale kdepak. Já jsem taky jen cestující.“

                „Aha, tak to pardon. Vypadáte tak nějak… sžitě s tímhle nádražíčkem.“

                „Ano, to taky jsem. Chodím sem čekat už dvanáctý rok. Je mi tady dobře. Mám to tu rád.“

                „Dvanáctý rok? Proboha! To za tu dobu nic nepřijelo?“

                „Ale ano, přijelo, ale to nebyly moje vlaky. Já čekám na ten svůj.“

                „Ach.“ Chvíle nepříjemného ticha. Ačkoli na tomto nádraží možná není jen tak něco nepříjemné. Rozhodně tedy ne ticho nebo čekání. „A tak nějak obecně… jak často tady jezdí vlaky? Jednou denně? Nebo jednou týdně? Víte, já jsem tu tak trochu nedopatřením. Tak abych věděl, kdy se odsud tak můžu dostat.“ Nervózní úsměv.

                „To máte těžký. Nejde to takhle říct, někdy prostě vlak přijede a jindy ne. Většinou jedou alespoň jednou za měsíc, ale jednou se stalo, že tři měsíce nepřijelo nic. Ale je v tom řád, když se na to podíváte blíž, musíte se s tím tak nějak sžít a pak vám to přijde tak nějak přirozené. Víte, já vlastně vím, že ten můj vlak přijede až letos.“

                „A proč sem tedy chodíte tolik let?“

                „Mám to tu rád. Necítíte tu atmosféru? Je to tu sice trochu šedivé a opuštěné, ale svým způsobem krásné. Jak ty dlaždice a koleje ubíhají do nekonečna a já můžu sedět tady na lavičce na nádraží, které je přesně tady a teď a nezná žádné nekonečno. Je to tu tak krásně malé, že nemůžete být nejistý, když jste tady.“

                „A jen proto sem chodíte?“

                „Jen proto? To je to nejlepší, co si člověk může přát. Najít si místo v životě, kde je šťastný, místo, se kterým se sžije, které ho tak nějak vytvaruje. Víte, neřekl jsem vám tak docela pravdu. Jsem tady teď přednosta, ale dělám to jen z vlastního rozhodnutí. Ten starý odešel před lety a já jsem to místo vzal, i když neformálně, nikdo o tom neví. Dělám to rád, zatímco čekám na svůj vlak.“

                „A proč chcete odjet, když jste tady tak šťastný?“

                „Protože nikdo nemůže žít tak dlouho na nádraží. Všichni cestující odjíždějí.“

                „To je všechno?“

                Pokrčení rameny a trochu nervózní odfrknutí. „Nu, ano.“ Opět chvíle ticha a pak trochu roztřesené pokračování. „Ale víte, nejraději bych tu zůstal. Je to tu tak krásně malé… můžu se dívat na nekonečnost z tak bezpečného úkrytu, jaký by si nikdo neodvážil přát. Je to jen nádraží, ale zároveň domov a je to tu takové milé. Sice tu vlaky skoro nejezdí, ale nemůže se vám stát, že si budete nejistý, kde jste a proč. Tohle nádraží vás nikdy nepřekvapí, je to tu pořád stejné a vy přesně víte, co od něj můžete očekávat. Když se to jednou naučíte mít rád, tak pochopíte, že je to místo, kde můžete žít sice malý, ale opravdu šťastný život.“

                Neměl odpověď, a tak tam prostě seděli vedle sebe. Ticho je přerůstalo, ale už nebylo nepříjemné. Nádraží i čekání je sblížilo a ticho teď dokončovalo práci, která pro něj zbyla. Ticho patřilo k té situaci šedivých dlaždic a kolejí, k tomu běhu donekonečna. Teď pochopil, co říkal samozvaný přednosta stanice. Můžete pozorovat nekonečno z tak bezpečného úkrytu, který vás ochrání před vším, co by na vás mohlo v nekonečnu a neznámu čekat. Usmál se, ale ten úsměv nebyl nikomu určen.

                Seděli tam vedle sebe a usmívali se, kochali se tichem a šedivou obyčejností, malostí, bezpečím a klidem. A pak se náhle ozval zvuk přijíždějícího vlaku.

                „Ach, už mi to jede! To bylo skutečně rychlé, už jsem si myslel, že tady budu čekat tak dlouho, jako vy!“ Vyskočil s úsměvem a rozhlížel se, ze které strany stroj přijíždí. Náhle se zarazil a podíval se na svého sedícího souseda. Úsměv mu ztuhl na rtech.

                Seděl a po tváři mu tekly slzy. Díval se kolem sebe, jako by chtěl naposled vychutnat klid všedního dopoledne.

                „To je váš vlak?“

                Němé přikývnutí sedícího jen zvýraznilo hluk přijíždějícího vlaku.

                „A proč tu tedy nezůstanete?“

                Zavrtění hlavou. Pomalu se zvedl a rozhlédl. Bezpečný úkryt, jediný, který znal, kam chodil po dlouhá léta i zimy. Poslední vteřiny mu odbíjely.

                „Můžete tu přeci zůstat a čekat na další vlak!“

                Výhled jim zakryla lokomotiva s několika vagóny. Nastoupili. Teď už nebyl přednosta stanice, jeho noha opustila jednou provždy šedé dlaždice. „Další vlak už není pro mě.“

                Vlak se pomalu rozjel a nádraží se rozmazalo za oknem a zmizelo.

                Stálo tam v naprostém tichu, bez života. Už nebylo úkrytem ani domovem, nebylo ani příjemné, ani přívětivé. Bylo už jen šedé a tiché, byly zde koleje i dlaždice, ale už si nedělaly společnost, ani neběžely do nekonečna, protože žádné koleje ani dlaždice nic takového nedělají. Prázdná lavička nevypadala smutně, byla prostě prázdná. Na první pohled jako by se skoro nic nezměnilo.

                A přece. To místo už neexistovalo. Jediné, co tam zbylo, bylo prostě nádraží.