Neviditelný společník
„Lekla ses?“
„Jo. A jak. Tohle už mi nedělej, nebo z toho
budu mít smrt.“
„Promiň.“ Chvíle ticha jemně narušila proud myšlenek
poletujících ve vzduchu a zaostřila na jediný světelný bod, odvrácenou stranu
nechutného empiricismu, tolik vlastnímu všem těm okolo.
„Asi nevíš, kdo jsem, viď? Ještě jsem se
nepředstavil. Jsem neviditelný společník.“
„Hm… Neviditelný společník? To vážně není moc
originální jméno.“
„Možná ne, ale mně vyhovuje.“ Myšlenky se vlily do svých
koryt a jaly se líně plavit v dál.
„Nemyslíš, že je docela trapné, když se představíš
jenom takhle? Kdybys měl jméno, myslím skutečné jméno. Třeba Martin, Petr, nebo
Václav. Nelíbí se ti jméno Václav? Vašek, Venca… To by byla jiná. Pod takovým
jménem si člověk může něco představit. Víš, třeba modrookého pohledného
vysokého blonďáka s milým úsměvem v zeleném svetru. Ale takhle…“
„Jména jsou to jediné, co lidé drží ve své moci, ale
toho, kdo se pod ním skrývá nikdy ne. Když ti řeknu, že se jmenuju Václav,
nebude ti to nic platné, leda si vytvoříš falešné dojmy.“
„Ale uznej, že je jméno Václav hezčí.“
„Je tuctové. Víš, kolik existuje Václavů? A třeba ani
jeden není vysoký blonďák se zeleným svetrem. Ale já nejsem žádný Václav.“
Přemýšlením se řečiště začínalo pročišťovat, jak se proud zrychlil, bylo zapotřebí
alespoň trochu o téhle větě uvažovat.
„Předpokládám, že moje jméno znáš?“
„Ano.“
„A?“
„Co a? Znám ho, ale neřeknu ho, protože existuje
spousta dalších lidí tvého jména. Jméno není nic, jen to, pod čím si
představíme člověka, bytost. V lepším případě člověka s duší a
srdcem, osobnost. Nicméně jména jsou překrásnou zbytečností, taky je tak
chápu.“
„Nejsou zbytečná. Představ si, že by si všichni
říkali jako ty, nebylo by to trochu nudné? Mají smysl pro krásu, je každé
jiné.“ Upřela pohled na místo, kde by tušila neviditelného společníka. Rukou
udělala gesto, kterým chtěla obejmout celý svět a zakotvit v myšlenkovém
přístavu.
„Jsou jen slovem, pod nímž si vykonstruuješ myšlenku,
vytvoříš si v mysli obraz vymodelovaný jménem. Když ti řeknu Honza, co si
představíš?“
„Přece Honzu!“
„A kterého Honzu?“
„Toho jednoho jediného, kterého znám.“
„Správně. Ale někdo jiný si pod Honzou představí
někoho úplně jiného, takže jméno není nic jiného, než směrnice pro myšlenku.“
Na chvíli se odmlčeli a posléze protrhl hráz ticha příval myšlenek.
„V tom případě je ale celá lidská řeč jen směrnicí
pro obrazy myšlenek.“ Chvíli neodpovídal jako by se rozmýšlel.
„Já jsem neviditelný společník, jak si mě
představuješ?“
„Nevím, ještě jsem nikdy žádného neviditelného
společníka neviděla…“
„No právě! A to je přesně ono. Jméno neviditelný
společník je prázdná směrnice, která ukazuje tam, kde jsi ještě nebyla.“
Pousmála se, protože se dvě řeky myšlenek spojily a ona pochopila vše, co jí
říkal.
„Vážně si myslíš, že jsem takový filozof, abych tě
tady poslouchala a rozuměla ti?“
„Posloucháš mě a tudíž mi i rozumíš. Mluvíš sice
ústy, ale to, co z nich vychází, nejsou jen prázdné směrnice. Je to
skutečný proud tvých myšlenek.“
„Krásně se to poslouchá, jen je to přemýšlení
unavující.“ Na demonstraci svých slov hlasitě zazívala.
„Nemusíš to tak teatrálně předvádět, radši si jdi
lehnout.“
„To není jen prázdná směrnice.“ Teď se skutečně
usmála, protože dovedla jeho řeč nejen pochopit, ale také ji použít. Myšlenky
se slily dohromady ve veliký oceán. Vlny brázdily jeho hladinu.
„Ne, to není, protože spaní znáš, tak můžeš jít spát,
aniž bys přemýšlela nad mými slovy.“
„Dobře, já tedy jdu, ale běda ti, jestli dneska ještě
uslyším jedinou stížnost a výtku na jména nebo směrnice!“ Teď zívla už nuceně a
v žádném případě ne tak zjevně a hlasitě.
„Není to výtka, jen je to otevřený pohled… Tak už
spi.“ Lehounký vítr jí zčechral vlasy.
Oči se jí zavřely a hladina oceánu se zklidnila do
zrcadlové podoby.
Komentáře
Přehled komentářů
Teda... díky moc! Jsem moc ráda, že tě tak nadchla... děkuju!
páni
(Delancey, 25. 11. 2008 11:45)Jej Viki, doufám že to nezní otřepaně, když napíšu že by bylo skvělé mít jen čtvrtinku tvého talentu. Vyjádřit svoje myšlenky, pocity, trochu srozumitelně je-li možno, o to se snažím prakticky vždy když píšu, ale tobě to jde snad úplně samo. Tohle hrozně zajímavý a něčím kontroverzní dílko ve mě prostě nechá nesmazatelnou stopu. Dokonalost v tomhle případě opravdu existuje. Miluji hádanky, miluji námitky, miluji tajemství, vše cos do toho zakomponovala. Brava!
Nojo, budem se s nadpisem muset smířit
(Elfairy/Viki/no prostě autor, 17. 11. 2008 19:47)Jo, nejsem si jistá, jestli je to povídka, spíše úvaha ve větách... ale díky:-)
Ako inak "Nadpis"
(Nymonyrya, 15. 11. 2008 23:29)
Hm... vcelku zvláštna poviedka. Ale ja mám predsa zvláštne poviedky rada :).
:-)
(Elfairy/Viki/no prostě autor, 25. 11. 2008 17:38)