Fantasmagoria

 „Dobrý den! Tak co si dáme?“

 „Prosil bych dvakrát… tady to.“

 „To je nekonečno.“

 „Ano, jistě. Zabalte mi ho na cestu.“

 „Hned to bude.“

 Nekonečno putuje na váhu, k němu druhé. Váží dvě nekonečně víc než jedno? Šup s nimi do pytlíků. Trochu to zachrastí a to, k čemu se vzhlíželo dřív s němou a posvátnou úctou, to, co si člověk ani nedovedl představit, se stalo obchodním artiklem, vážilo se a dávkovalo do pytlíčků…

 „Tady to máte. Budete si přát ještě něco?“ Zamyšlený pohled pokřižoval celý obchod. „Nejsem příliš zběhlý v nákupech… Mohla byste mě seznámit s vaším zbožím?“

 „Ale s radostí! Takže nekonečno už jste viděl. V tomhle regálu ještě máme zbytek relativity. Ta jde hodně na dračku! V pondělí nám pravidelně dováží novou, ale není to žádná legrace. Často jim i polovina cestou vyprchá!“

 „A k čemu je mi to?“ Úsměv. „Tohle? No, to víte, co byste chtěl. Každý si najde svoje uplatnění!“ Zahloubal se a svraštil čelo. Relativitu nechtěl.

 „Co tu vedete dál?“ Prodavačka ukazuje na poličky, poskakuje mezi nimi a ochotně vykládá. „Tohleto je absolutní nula. V sezóně téměř k nesehnání! A tady abstraktno. Takové věrné zboží. Vždycky se najde někdo, kdo si ho koupí!“ Prodavačka odkudsi vytáhla malé štafličky, teď je rozkládá a šplhá až ke stropu.

 „Chystáme se dokonce rozšiřovat sortiment! Tady bude brzy k dostání i něco teorie a praxe. Víte, lidi po praxi přímo prahnou, ale bez teorie to taky nejde. Tohle je teď hit – bezrozměrnost! Od té doby, co se dostala do módy, se nestíhám otáčet. Vidíte tamhle nahoře tu poličku?“ „Tu?“ „Ale ne! Tu úplně u stropu! No, tu! Tam máme skutečnou raritu. Je tam nic!“ „ Nic?“ „Jistě! Nic!“ Na transport je obzvlášť obtížné! Takové nic nesmí v žádné domácnosti chybět. A luxusnější, kvalitnější nic neseženete! Jedině u nás, pane, jedině u nás!“ Zahlcení informacemi, které proudem dorážely ze všech stran, se projevilo.

 „Nic! Eh… no nic. Cože? K čemu?“ bručel si tak trochu pro sebe. „Vy se ptáte, k čemu je dobré nic?“ Asi ji trochu šokoval. Vytřeštila oči a překvapeně otevřela ústa. Zrozpačitěl a možná i zrudnul, pokrčil rameny a polkl. „No… ano. Víte, opravdu nejsem příliš zběhlý v obchodech a nákupech… Nejsem tu moc dlouho…“ Mávla rukou a jala se slézat ze štaflí. „Cizinci, samozřejmě. Nikdy jim není nic jasné!“ Díval se do země a pozoroval špičky svých bot. Bylo mu trapně.

 „No nic.“ Odkašlala si, tak trochu nervózně, jako by použila slovo, které neměla. „Vyberete si ještě něco?“ „Asi nic… dejte mi ho tedy!“ Na její tváři si opět našel místo spokojený úsměv. „Věděla jsem, že si vyberete,“ pravila spokojeně. „Chtěl byste ho také zabalit? Třeba dárkově? Máme tu skutečně veliký servis a platí se jen to nejzákladnější!“ „Hm? Dárkově… Asi ne, díky. Přidejte mi to k tomu nekonečnu.“ „Dobrá. Tak tady to máte. Přeji vám dobré užití! Celkem to bude stát… to máme… hmm… nějak nám nefunguje kasa,“ prohlásila, když bezvýsledně zarumplovala přístrojem zcela bez výsledku. „Když chvilku vydržíte, sečtu vám to písemně. Budete chtít paragon?“ „Ne, to je dobré.“

 Začala horlivě hledat tužku a papír. Kus zmačkaného a zmačkaného žoužele odkudsi vytáhla, ale po tužce pátrala marně.

 „Tak tužku nemám. Ale co, stejně už ani neumím písemně sčítat… Dobrá. Spočítám to v hlavě.“ Zatvářila se hluboce zamyšleně a on začal netrpělivě podupávat nohou a nervózně se rozhlížet okolo sebe. „Tak už to bude?“ otázal se nevrle po chvíli. Trhla sebou. „Proč na mě mluvíte! Teď jsem to zapomněla!“ okřikla ho rozhořčeně.

 „Prosím vás, tady máte, vemte si tohle, drobné si nechte!“ pravil naštvaně a položil na stůl pár bankovek. Popadl oba pytlíky a rychlými kroky zamířil k východu. Prodavačka přelétla pohledem peníze a příliš pozdě nasadila filmový úsměv. Do zvuku zvonku ale ještě stihla zakřičet.

 „Na shledanou! A přijďte zas!“