Fantasmagoria

Dívala se na obraz na stěně trošku zklamaně. Slibovali jí koně a teď dostane obraz. Povzdechla si a vrhla mírně rozladěný pohled na dveře. Z vedlejší místnosti se ozývaly koledy a za oknem se třpytil sníh ve světle desítek barevných žároviček. Její žaludek mírně protestoval proti tomu ohromnému množství cukroví, které do něho nacpala, ale nezaobírala se tím. Právě skončil Štědrý den.

Ne snad, že by slib nesplnili, když jí dali to umělecké dílo, ale takhle si svůj sen nepředstavovala. Na plátně se skvěl démonický vraník s jezdcem na hřbetě. Naklonila hlavu na stranu, přimhouřila oči a zkoumavě si znovu práci prohlížela. Umné tahy štětcem značily ruku zkušeného nebo nadměrně talentovaného malíře, samozřejmě. Nikdy by jí nekoupili nějakou mazanici. Jemně vyřezaný rám, úsměv na chlapcových rtech jako živý…

Na co myslíš? Neuvažovala, nic jí nepřišlo nepatřičné. „Přemýšlím nad obrazem. Není to dárek mých snů, přestože je krásný. Měla bych být ráda, ale radši bych si to s tebou vyměnila.“ Já s tebou také. „Proč?“ Přišlo jí to zvláštní. Oba by měnili s tím druhým, přitom ani jeden nevěděl o životě druhého nic. Snad viděli trochu pozlátka, ale šeď všedních dnů a skutečnosti nikoli. „To je zvláštní,“ dodala. Nic. I ty koledy zmlkly. To ticho ji dusilo, potřebovala něco slyšet. „Prosím, odpověz mi. Proč neodpovídáš?“ otázala se trochu vyčítavě.

Pak se znovu podívala pečlivě na malbu. Chlapec se neusmíval. S překvapeným výrazem se dotkla obrazu. Její prsty ucítily, jak štětec putoval po plátně, jemné rýhy po jeho štětinách. „Proč se nesměješ?“

Proč bych měl? Nikdo se na mě nedívá. „Nikdo? Já přece!“ Ty… „Jo, já.“ Ale vždyť s tebou už mluvila Ellena. Tak už není co zkazit. Nakrabatila čelo. „Ellena? Kdo je to?“ Neodpověděl, ale zmizel. Prostě najednou na obrazu zbyla jenom krajina s několika stromy a potokem… „Kde jsi?“ pravila trochu hlasitěji, než myslela. Opatrně se rozhlédla, ale nikde se nic nedělo. Dotkla se znovu scenérie, kde předtím stál majestátní vraník.

Sedla si a přemýšlela. Co se to děje? Mluví s obrazem. A ten teď zmizel. Ještě by mohl zmizet i rám a taky plátno. To by skutečně byl vrchol. Z proudu myšlenek ji vytrhl zvuk vzdálených kroků. Kopyta tepající zemi, odletující hlína a trsy trávy… Škubla sebou a pohlédla znovu do rámu. Asi se jí to zdálo, chlapec ani se neobjevili. Zabrala se opět do chmurných představ.

Spíš? „Co?“ Ptám se, jestli jsi neusnula. Vedu ti Ellenu, aby sis vzpomněla. Nevyznělo to příliš přívětivě, ale ani se mu nedivila. Překvapeně zamrkala, když se vedle vraníka objevila zlatovlasá dívka se slunečníkem v brčálově zelených, trochu nevkusných šatech. „Ty jsi Ellena?“ otázala se trochu hloupě a nemístně. Uvědomila si to však a sklopila pohled. Já jsem Ellena. Ale… nepamatuji si na tebe. Copak jsme spolu už někdy mluvily? Zavrtěla hlavou. „Ne, taky si nepamatuji na žádný obraz, kde bys byla,“ odvětila. Ellena se přestala andělsky usmívat a zlostně se podívala na jezdce. Co se dál pak mezi nimi odehrálo, nebylo smrtelníkům přípustné.

Každopádně Ellena chlapci, jehož jméno zůstávalo utajeno, vyčetla dost věcí, možná vytáhla na povrch i nějakou starší záležitost, jeho průšvih již zavátý časem, a nejspíš se do krve pohádali. Ellena posléze uraženě odešla a zmizel i chlapec. Obraz zůstal prázdný, bez života, lidí i zvířat.

Dívala se do prázdného rámu a ptala se sama sebe, co se mezi nimi odehrálo. Ten jezdec něco zvrtal… Asi ji uvedl do nějakého tajemství a to omylem. Jí to ale nevadilo, právě naopak. Takový obraz jako tento byl skutečně famózním dárkem, musela to uznat. Kdo by si mohl jinak povídat s nakreslenými postavami?

Další den, když se probudila, nespatřila ani Ellenu ani jezdce, ale dva koně. Vraníka, na kterém předtím seděl chlapec a vedle něj kontrastně nádherného andělského bělouše. Stáli vedle sebe a dotýkali se hlavami, jako by se vzájemně poznávali. Překrásná kompozice… Vypadalo to jako by tak obraz byl namalován původně, jako by malíř zvolil toto téma úmyslně, jako by člověk mohl jen narušit tu jemnou harmonii.

Nicméně, obraz svou neměnností pozbyl svého kouzla. Nemohla si přece povídat s koňmi. Trochu ji to zklamalo. Došla ke zdi a dotkla se plátna. Jako by se nic nezměnilo. Vlastně vděčila za tohle poznání Elleně a omylnosti jezdce. Chvíli se fascinovaně kochala dílem. Sen se jí splnil, když se nad tím zamyslela do důsledků, koně má a dokonce dva.

„Díky, Elleno.“

Pak se otočila a odešla z místnosti. Odvedle se linul zvuk koled a za oknem se třpytil sníh v matném světle zimního slunce.