Fantasmagoria

 Na dívku ze středních vrstev společnosti se pohybovala příliš u dna. Vlastně kolísala mezi závratnými výšinami a hloubkami jako rorýs, kterému se podařilo opět zázrakem vzlétnout, ale nikdy se nezbaví touhy znovu přistát na zemi. Vždy se nějak ze dna dostala, ale nikdy ne bez úhony. Takový byl život, když nevěděla, kam patří a toužila zapadnout do neměnné šedi davů, aniž by ublížila sama sobě i okolí. Místo toho zraňovala zde sebe, zde jiné… zkrátka jako každá ovce ztracená ze stáda a hledající marně sobě rovné.

 Tehdy když potkala žebráka na ulici, dokázala ho dovést do hlavního žebráckého stanu, věděla kde je, a od té doby k ní přilnul jako otec k dceři a toto pouto už nedokázala rozbít ani uvolnit ničím. Na druhou stranu toho mladíka z vyšších vrstev v přední lavici kostela nezvratně přesvědčila, že pochází z prostředí jako on. Zamilovala se do něj, a přestože si to odmítala připustit, ve skrytu duše to věděla až příliš dobře. Tu zraňovala sebe a tu zas jiné. Neustále. Ulice se jí stala rodiči, práce sourozencem, láska prarodiči a počasí strýčkem. Měla domov, ale raději se procházela venku a cítila volnost. Ráda by se stala jednou z těch, kteří si mohou dovolit rozhazovat blýskavé zlaté mince do řeky a kochat se jejich pomíjivým blyštěním. Ale nikdy neopustila ulici ani její příznivce, děti a odchovance, žebráky, mrzáky.

 Toho listopadového jitra, ocelově šedého, přikrytého mlhou a tiše zdušeného, vyběhla na ulici a zachvěla se zimou. Ještě včera to necítila, ale teď když dlažba už podkluzovala a listí naplnilo vzduch příjemným pachem tlení, podzim jí pronikl až do morku kostí. K srdci se plížil jako jehla, tiše bodl, dívka se zachvěla a hlava se jí zatočila.

 Ty časy, kdy lidé přestávají hvízdat a zpívat, nastaly. Skončily vlahé večery, ty, které milovala ty, při kterých se procházela mezi domy s dětmi ulice. Skončily slunečné dny, v nichž křižovala vilové čtvrti a usmívala se na urozené pány. „Obuj boty, holka, zima začíná.“ Bodrý hlasy ji probudil z chvilkového otupění. Nebo se jí to jen zazdálo?

 „Sukně už promáčela mlha, dosedla ti do vlasů jako závoj, sejmi z nich pavučinku! Dej nám trochu tepla, ať se i dlažební kostka poměje!“ Otočila se za těmi slovy. Děti ulice měly svůj vlastní jazyk, kterému málokdo dokázal skutečně porozumět, ona to uměla. Nebo alespoň si to myslela, protože jim naslouchala častěji a lépe, než běžní lidé jejího původu a postavení.

 „Aj, ty vydřiduchu, nech mi alespoň trochu volnosti! Utíkat po větru,“ odpověděla mu a zasmála se. Trošičku se polekala vlastního hlasu, ale hned zaplašila všechny obavy a strachy, vždyť bude hůř a teď je lépe, tak nač se znepokojovat? Jejich mentalita jí byla svým způsobem vlastní, ale zoufale se k ní nehodila. Jako by se kotě pokoušelo štěkat, tak zněla z jejích úst ta slova.

 „Nemáš pro chudáka něco dobrého?“ vynořila se postava čtrnáctiletého chlapce ze stínů a mlhy. Určitě mu byla zima, ale nedával nic na sobě znát, patřilo to do kodexu statečnosti těchto lidí, kteří lidmi být přestávali a stávali se šelmami pronásledujícími kořist. Ona byla spojkou mezi civilizací a těmito lovci. Ani nevěděli, co je to bydlet a pracovat, neznali domov, stali se kočovnými mrchožrouty, kteří se živí mršinami odvrženými civilizací.

 Sáhla do tašky, kterou držela v ruce a hodila chlapci kus chleba. Už ztvrdl a plíseň se na něm začínala rodit, nicméně ochotně jej přijal a dvorně poděkoval. S úklonou se zakousl do té many a žvýkaje pravil: „Dovolte mi vás doprovodit, drahá dámo a dobrodinkyně chudých psů a koček. Bude mi ctí!“ Přikývla a dali se na cestu.

 „Jak jen ty krabice mohou se nazývat domovem?“ Mezi sousty si našel místo i na sdělování svých dojmů z malých luxusních domků, které míjeli. „Svoboda je domov… ulice mě vychovala lépe než tisíc chův! Ach, proč jen zavírat se do klece, byť je teplá a pohodlná?“ Nechápavě zavrtěl hlavou a opovržlivě se odfrkl. Nechala ho mluvit, věděla, že potřebuje, aby ho někdo poslouchal, přesto namítla: „Není to klec, nezavírají tě tam. Jen na noc přijdeš si třeba lehnout na postel, do měkkých peřin a najíst se a potom užíváš svobody…“ Zachmuřil se a naklonil hlavu přemýšlivě na stranu.

 Ta chvíle ticha dolehla na ně ztěžka a dusivě. Jak se kroky rozléhaly, tak hlas vázl a v krku vyschlo, v oku slza. Jedl ten kousek chleba tak neuvěřitelně dlouho, až ho začala podezírat, že má jiný, který někde nepozorovaně ukradl. Nakonec si symbolicky oklepal ruce a slastným povzdechem dal najevo svou spokojenost nad hostinou.

 „Co se podává jako další chod?“ otázal se. Podívala se na něho s hraným překvapením. „Ale copak bys nechtěl bez práce, floutku líná? Dones něco své sestře a matce, vydělej si donašečstvím nebo pomáhej nosit tašky urozeným dívkám!“ „Aj, sestra umřela před rokem, krysa ji pokousala a matku jsem nepoznal,“ řekl tiše, ne však s lítostí. Ani se nenamáhal, aby jí pomohl s taškou. „Tak hleď sám na sebe, ať si myješ uši a nemáš za nehty smutek!“ prohlásila razantně. Opustila nářečí ulice, aniž si to uvědomila. „Smutek se nosí nejen za nehty, avšak snad jen ty holé stromy ukazují dostatečně smutek nad tím, že zima nás potrápí svou ctěnou vládou,“ odvětil a švihácky si založil ruce za zády, jako to dělávali někteří šťastlivci horních deseti tisíc.

 „Smutek se nenosí navenek, v srdci vystroj funus podzimu!“ Podívala se na něj a na úsměv, který mu pohrával rty. „Drahá dámo,“ uklonil se galantně „bylo mi ctí vás doprovodit až sem, avšak neodbytná práce na mě čeká, musím se již vzdálit. Má vděčnost k vám nezná mezí, zvlášť když se pohybujete mezi těmito čistými podfukáři a zloději, kteří si říkají velcí páni. Raději nosím za nehty smutek a pro uši neslyším!“ Udělal rukama pohyb jako by chtěl smeknout klobouk, ten však neměl. Musela se usmát, když odcházel. Tito lidé byli tak zvláštní.

 „No, že jdeš, říkala jsem si, jestli sis náhodou nerozhodla dát dovolenou. Milostpaní!“ poslední slovo znělo jako žihadlo dorážející na svou kořist. „Vždyť jsem tady včas…“ špitla nesměle a skryla za zády tašku, kterou držela. „Včas!“ vyplivla to slovo hospodyně a sjela ji pohledem, který by byl zabil psa i kočku, ji však ne. „Mazej!“

 Neobratně se rozběhla dále do domu a zachvěla se, když vstoupila do vyhřátého pokoje. Spěšně smýkla s taškou do kouta a zakryla ji kabátem. Klobouk přistál hned za ním. Omotala se zástěrou, cítila ji jako povinnost, jako něco, co ukazovalo na to, v jakých kruzích se pohybuje, na její hodnost.  Avšak též ji spoutávala. Jako řetězy ji vázala k této boudě, k této otročině, jež se jí tak zamlouvala pro svou lichotivou podobu.

 „Dobré ráno, paní, jak jste se vyspala?“ zeptala se s úsměvem, když vešla do ložnice a roztáhla závěsy, aby prosvětlila prostorný pokoj. Pohlédla z okna a trpělivě poslouchala litanie na hluk odvedle a způsoby dnešních lidí. Zahrada vypadala překrásně i v pokročilém podzimu. Podivovala se jí a přitom pokyvovala hlavou a přitakávala. Přála si mít takový dům také, stačil by jí jen maličký s několika záhonky před dveřmi… a milující manžel, děti, dokonalá rodina. Úsměv si zahrál s jejími rty, oči jí zakryla mlha překrásných dokonalých snů.

 „…no zkrátka je to hrůza. Jak se dnes jedná s lidmi z vyšší společnosti. Ti dole, to ani nejsou lidé, ale my abychom to za ně odnášeli!“ Paní si poručila snídani do postele a služka ochotně odběhla. Za chvíli se vrátila i s podnosem, připadala si jako pták, její sny ji zajaly a ona létala v nich.

 „Tady to máte, paní, dobrou chuť vám přeji,“ pravila zdvořile a s úklonou se jala plachtit po pokoji a kontrolovat, zda někde přes noc nezačalo cizopasit třeba i to nejmenší smítko. „Že je dnes ale hezké listopadové počasí? Brzy přijde sníh a Vánoce. Budete zase moct obléknout váš oblíbený kabát na zimu, ten norek je úžasný. A což teprve vánoční výzdoba a cukroví…“ švitořila. Její dobrá nálada nahradila drobnou nevolnost rána.

 „Vánoce… zas ta břečka všude. A to množství jídla! Zase budou kila navíc, jak se potom jen vejdu do toho norka?“ zazněla rozmrzelá odpověď. Špatná nálada ležela v pokoji jako koberec, jako prachová poduška dusila vše živé. To ucítila nebohá služka po mrazivé odpovědi, slétla z nebe opět na zem a sny se jí rozplynuly před očima pod tónem těch slov.

 „Myslím… myslím, že se půjdu podívat do kuchyně, jestli tam není konvička na zalévání, tahle květina už to opravdu potřebuje,“ zadrmolila a vyběhla z pokoje. Opřela se o stěnu a vydechla. Někdy se cítila opravdu zbytečně, služba byla ubíjející. Odlepila se od zdi a vydala se splnit své poslání. Při návratu se cítila poněkud vyrovnaněji. „Přijde mi, že jsi tu kytku zalévala včera, ne?“

 Zarazila se uprostřed pohybu a voda přestala téct. „Ale… ne, určitě ne, jsem si jistá, že jsem včera zalévala tuto květinu,“ prohlásila nejistě a ukázala na druhý květník naproti. Strojený úsměv zazněl v odpověď. Otočila se a rychle konvičku opět odnášela.

 S odhodláním do pěti minut se už k nepříjemné paní nevracet se posadila na židli k oknu a zírala ven. Služba je ubíjející. A jak! Ale zvládnu to, já to překonám, protože na to mám, pohybuji se dostatečně vysoko, abych se vysoko provdala a žila šťastně… myšlenky jí proudily hlavou těžkopádně jako dehtový vodopád. Potřásla hlavou a narovnala se. Mám na to.

 „Hola hej, tam uvnitř sedí krásné ptáče a my se těšíme z pohledu na něho! Mezi slepými jednooký králem a tato má oči hned dvě! Pojď, pouliční vílo, netrč v kleci u vězňů!“ Ta řeč jí zmrazila krev v žilách. Proč jen přišli? Vždyť jim říkala, aby ji v práci nerušili, prosím, kdyby to paní viděla a slyšela… určitě to slyší!

 Spěšně vyskočila a otevřela okno. Za plotem ve vedlejší zahradě seděli na zdi dva chlapci a jedna dívka ve věku od třinácti do sedmnácti a mávali na ni. Děti ulice, chudáci, žebráci. Naznačila gestem, aby okamžitě šli pryč, chtěla je odehnat, avšak marně.

„Pojď tam, kam patříš, královno s dvěma očima a sundej zástěrku ctnostných služek! Nesluší ti ta poslušná okolnost služby!“ pokřikovali na ni. Zatmělo se jí před očima. Mezi slepými jednooký králem, mezi těmito žebráky byla vskutku králem, ale tady v zástěře pouhou slepou služkou. Nelákala ji víc koruna, než zástěra?

„Jděte pryč, čeládko líná! Jen táhněte tam, odkud jste přišli, do kanálu, krysy!“ zavolala a přitom si uvědomovala, že zrazuje sama sebe a svůj život. Nicméně o práci přijít nechtěla, postavení potřebovala a vlastně i chtěla… „Jen hola, ať už vás tu nevidím, ta maska vám nesluší! Práce na vás čeká!“ Nevědomky k nim promlouvala jejich jazykem, stal se jí už přirozeným. Jak přitěžující okolnost!

 „Nedělej ze sebe, čeho nejsi a pojď domů, maminka tě volá, tvoje sestry pláčou a bratr sám nestačí na to, abys šla? Zástěru nechej tam a tomu, komu patří, ty se hodíš do jiných oděvů!“ Zavřela okno, tohle bylo zbytečné a navíc uslyšela kroky na chodbě. Okenice bouchly a ona se sesula na židli. Jestli z toho nebude malér, tak se může jít už klidně postavit na hlavu na chodbu a nikdo jí za to nezkřiví vlásek.

 „Co to tu je?“ Hospodyně zuřila. Přiskočila k oknu a spatřila na zdi ty tři chudáky, kteří zasluhovali soucit, avšak toho se jim nedostalo. „Vyhoď tu pakáž, neschopo líná!“ štěkla. Pak otevřela okno, dostatečně razantně, než aby mohla zaslechnout povzdech, který se vydral ze rtů mladé dívky. „Vypadněte, holoto, nebo na vás zavolám psy!“ zakřičela přes celou zahradu a prudce zabouchla okno. „Ještě tohle nám tu scházelo! Jaktože tu sedíš? A nic neděláš? Hm?“

 Vztek se snášel na její hlavu, dosedal jí jako těžký závoj na vlasy a tvář jí zakrýval popelem. Seděla na židli, ruce položeny v klíně a pokorně kývala hlavou. Byla z těch, od kterých se neočekává nic zvláštního, z těch průměrných a ničím nezajímavých dívek. Nevynikala výjimečnou krásou, inteligencí ani temperamentem. Neuměla dobře vyzvídat, jak by se na služku slušelo a nedovedla kreslit, zpívat ani hrát na jakýkoli hudební nástroj. Zkrátka byla dobrá akorát tak na uklízení a na vylévání vzteku. Nikdy se neohradila ani ze sebe nedělala obětního beránka, nevyčítala.

 „…jestli tě ještě jednou přistihnu, postarám se o to, abys už sem nikdy nevkročila! A teď mazej!“ Všeříkající gesto prudce natažené ruky pro ni nemohlo znamenat větší hrozbu. Zvedla se a poslušně odklusala stlát postele. Při práci si dovolila jedinkrát zvednout hlavu a zachytit pohled tří párů očí ze zdi. Pohrdavý, vyčítavý a lítostivý výraz jejich očí ji zranil, a když se otočili zády k ní a zmizeli za zdí, po tváři jí skanula slza. Kolísala ode dna ke stropu, ale nikdy ne bez úhony.

 Otočila se opět k práci a nedokázala potlačit pocity z toho pohledu. Stále jí obraz těch očí hořel v hlavě, vypálený obraz na bílém plátně. Polykal ji svou hloubkou a výčitkami, křivdou… Opravdu zahodila korunu kvůli zástěře? Tito lidé nedokázali odpouštět a do večera bude vědět celé město, co udělala. Slepá mezi jednookými.

 Dokázala překonat spoustu věcí, ale nedokázala zahodit svobodu, nedokázala se však zbavit ani svých cílů, toužila po tom, aby dokázaly její dvě rozdílné tváře, její dva životy spolu vydržet ve vzájemně prospěšné symbióze. Odmítala přijmout, že je to nemožné, teď si však poznání našlo cestu skrz její duši. Věděla, že nikdy nebude moct žít život, který si vysnila. Vždycky bude muset buď běhat a sloužit, nebo si užívat svobody chudé a nemocné. Povzdechla si.

 S večerním stmíváním sundala zástěru a pověsila ji ze zvyku na místo. Oblékla kabát, popadla tašku, zdvořile se rozloučila, narazila na hlavu klobouk a vyběhla na ulici. Po chvíli chůze spatřila chlapce, jak se prochází beze spěchu náměstím, ruce vraženy do děravých kapes a prozpěvuje si jasným hlasem melodii, hlasem, který ji vždy oslavoval jako dobrodinkyni, anděla a dámu. Teď však zpíval o zklamání, nepravém přátelství, křivdě a zradě. Zavřela oči a bránila se bolesti, s níž se jí každá nota zarývala do srdce. Vybavil se jí obraz slunečného léta, kdy sedávala na prahu chudobince a vyprávěla příběhy ze služby, které slyšela od ostatních, sama nikdy nic zvláštního neprožila. Vybavovala si smích dětí ulice, hřejivé paprsky pozdního večera, vůni zralých třešní a letních jablek…

 Cítila slzy a uvědomila si, že melodii už neslyší, postava zmizela. „Solíš rány v srdci. Raději zapomeň a hleď vpřed tam, kam patříš.“ Znělo to tak cize, tak neznámě! Otočila se a spatřila chlapce na konci ulice, ve světle pouliční svítilny se stříbrně leskly dvě stružky na jeho tvářích. Obrátil se jako na obrtlíku a odcházel pryč, shrbený, hleděl do země. Tento chlapec, který se vždy vysmíval a chvástavě se díval do oken, pohled nosil obrácen k nebi, ten hleděl do země. Vztáhla ruku a otevřela ústa s prudkým nádechem, ale pak paži opět spustila a ústa zavřela. Vydechla. Nemělo smysl cokoli říkat. Nikdy ne bez úhony…

 Ačkoli už odešel navždy, v její mysli se ještě naposledy otočil, podíval na ni a nesmírně potichu řekl větu, kterou si pamatovala po celý svůj život.

„Právě jsi zahodila korunu… i svobodu.“