Fantasmagoria

Na břehu řeky stopy v písku končily. Malé stopy sotva znatelné v mokrém písku a na zelené trávě. Zdálo se, že ten, kdo tudy šel už z vody nevyšel. Nevěděl, proč sleduje tyhle stopy. Prostě po nich šel. Jakýsi vnitřní pocit , který ho vedl, když nevěděl, jak dál, ho vedl i po těchto stopách. Za svůj smolný život už se naučil tomuto instinktu důvěřovat. Nevěděl proč, ale táhlo ho to do vody. Jakoby viděl ohnivě značené malé stopy i pod zčeřenou hladinou, vstoupil do vody. Šel dál a cítil pod sebou otisky bosých nohou v písčitém dně.

Když mu voda sahala k ramenům, na okamžik se zastavil. Ale potlačil pud sebezáchovy a řídil se šestým smyslem, který ho ještě nikdy nezradil. Nadechl se a vnořil se do vody. Nechal oči otevřené a plaval tam, kde viděl pod hladinou stopy. Nepozastavoval se nad tím, že vidí otisky i pod vodou. Za tu krátkou dobu, kdy žil, se naučil, že vidí věci, které se mu zdály divné a které ostatní nevidí. Připadal si jako vyvolený k tomu, aby viděl pozoruhodné úkazy, ke kterým byli ostatní slepí.

Vynořil se, aby se nadechl a hned se znovu potopil. Zazdálo se mu, jako by stopy svítily. Pak ale zářit přestaly a zmizely docela. Tak sem tedy plaval marně? Rozhlédl se a překvapeně vykulil pálící oči. Ve vodě před sebou spatřil postavu. Dívčí postavu v tmavých šatech. Neznámá měla jiskřící černé oči a dlouhé vlnité vlasy havraní barvy. Byla tak krásná! Uslyšel jasný hlas jak na něj volá. Měl pocit, jako by ten hlas už někdy slyšel. Ale tuhle dívku přece viděl poprvé!

Chtěl na její volání odpovědět, ale docílil akorát velké stříbřité bubliny vzduchu, která plavala pryč od něho, ke hladině. Náhle si uvědomil, že mu dochází vzduch. Neznámá se usmála a on najednou nebyl schopný odtrhnout pohled od jejích hlubokých očí. Jeho tělo zoufale volalo po vzduchu, ale jeho mysl odmítala myšlenku, že se jen na okamžik vynoří.

Nakonec však pud sebezáchovy přece jen vyhrál. Prudce se vymrštil nad hladinu a zalapal po vzduchu. Užíval si pocitu čerstvého vzduchu v plicích. Zhluboka se nadechl a znovu se ponořil.

Zamrkal, když už dívku nespatřil. Zoufale se rozhlédl. Kam mohla zmizet? Ale nebyla tam. Stopy tam taktéž nebyly. Po chvíli marného hledání to vzdal a odplaval stejnou cestou, jakou se sem dostal. Když vylezl na břeh, na chvíli si vyčerpaně sedl. Voda z něho kapala a byl vyčerpaný od plavání a potápění. Byl smutný, že mu neznámá zmizela.

Smutný a vyčerpaný, ale s pocitem štěstí vstal a jal se odcházet. Když už byl kus od řeky, rozhlédl se po písčitém břehu. Ani nebyl překvapený.

Otočil se a odešel. Stopy v písku, po kterých předtím šel, zmizely.