Fantasmagoria

                 „Myslíš, že ještě někdy napíšu něco takového?“

                Ticho v místnosti neočekávalo, že by skutečně vyžadovala odpověď, a proto i nadále zůstávalo samo sebou.

                „Nejspíš ne,“ odpověděla si sama.

                Seděla u bytelného dřevěného stolu a před sebou měla hromadu papírů, které popsal čas její vlastní rukou. Občas se usmála, když zpozorovala hrubou chybu, jindy uznale pokývala hlavou, párkrát se upřímně zasmála nad naivitou či přebytečným patosem.

                Všichni hlavní hrdinové výjimeční, všichni mladí, všichni krásní, nebo alespoň jiní. Tolik fantazie. Netušila, že toho tolik vymyslela. Tolik příběhů, tolik zážitků, tolik představ, tolik snů. Napsala toho mnoho, bylo jí čtrnáct, bylo jí patnáct a šestnáct. Napsala toho mnoho a teď to se zalíbením četla. Se zalíbením, nostalgií, tím lyrickým smutkem, který si každý čtenář romanticky představuje u knižních hrdinů, jimž autor vkládá slzy do očí.

                Ano, teď už chápala, za co jí dávali ty literární ceny. Opravdu měla talent, přestože se teprve tříbil na těch prvotních fantazijních příbězích. Ale byl tam smysl pro líčení, smysl pro dialog a smysl pro zápletku. Příliš mnoho patosu kapalo z každého slova, příliš velká romantika, snaha o velkolepost, zatímco skutečná velikost se skrývala spíše v těch slovech, která na podobný cíl ani nepomyslela.

                „Jak jsem na tohle všechno přišla?“

                Byla zvyklá mluvit sama se sebou a nečekala odpověď. Ticho v pokoji to vítalo. Měla tolik nápadů! Ve vzpomínkách viděla zcela jasně sebe samu, jak píše. Jak sedí u stolu, poslouchá hudbu a píše. To ta hudba jí to diktovala. V hudbě viděla příběhy, tam se skrýval onen patos i romantická velkolepost.

                Dala sbohem tichu v pokoji, které pod nátlakem melodií otráveně odešlo odpočívat jinam. Kolik se toho změnilo!

                „Chtěla bys zase mít havraní vlasy a pocházet z jiného světa?“

Usmála se smutným úsměvem. Kdyby to ještě šlo, nejspíš by přivolala to ticho zpátky. Léty si navykla na přání vracet čas. Ta možnost, byť fiktivní, jí dávala cosi podobného naději. Tehdy nic takového neznala, byla pro ni realita a pak fikce, zcela jasně oddělená, v jiných světech, v rukou elfů a přízraků.

Dnes už nepsala dialogy, nepopisovala vymyšlenou krajinu ani bytosti, nemalovala příběhy. Dnes zpívala o skutečných událostech a věcech, lidé, které potkávala, vystupovali z papíru. Vše bylo v sebe vetkáno a tak umně skryto lyrikou, že to nikdo nemohl odhalit. Dnes psala o sobě a ne o svých snech.

„Je to proto, že sny už nemám?“

Šťastný a spokojený člověk nepíše. Stejně tak nepíše ten, kterého zdrtil smutek a zmar natolik, že už jen bezmocně křičí bolestí a svíjí se v agónii, ve kterou se změnil ten lyricky romantický smutek z knih. Usmála se smutným úsměvem. Tehdy ale přece byla šťastná a psala. Pravda, nepsala o sobě, její všední den papír neznal. A nezná ho ani dnes, protože nedokáže vidět v obrazech skutečné tahy a obrysy, vidí jen barvy impresionisticky sladěné do sebe, nerozezná postavy, tikání hodin, melodie, city a události. A je to tak dobře.

„Je to tak skutečně dobře?“

Napsat tak dialog, napsat něco, kde by nebylo nic jiného než čistá fantazie, dokonalost a barvitost snu a nic víc, žádná hloubka ani nekonečnost. Všechno jasné, vše v přesně namíchaných barvách. Usmála se smutným úsměvem.

„Napíšu ještě někdy něco takového? Něco, co by mohl někdo číst? Chci to vůbec napsat?“

Oddávat se tak trochu lacinosti a prázdnotě, jen popisovat. Znovu si urvat pro sebe trochu fantazie a najít v ní zálibu. Je to vlastně ještě možné? Chvíli se dívala na svíčku, která na stole hořela. Pak její pohled sklouzl na hromadu papírů. Bylo by to tak jednoduché. Zničit svou vlastní minulost, své vlastní sny. V těch papírech byla její slova, ona sama k sobě promlouvala přes propast času.

„Možná mi přeci jen ještě něco z mého nadání zůstalo. Snad jsem je ve vlastním životě nepohřbila úplně.“

Ano, sama v sobě utápěla své nadání. To, co viděla, ji dřív inspirovalo. Dnes jí to bralo sílu. Inspirace jí byla vzácnou, a když něco napsala, připadalo jí to málo. Příliš málo a příliš… chyběla tomu dřívější barvitost, krása a lehkost. Možná už to nebylo zbytečně patetické a romantické, vymanilo se to už dávno fantaziím tak typickým pro všechny náctileté píšící. To, co psala, nebyla už krásná literatura. Nevěděla, co to bylo, snad nějaká zatemnělá forma deníku, ale bylo to tak jiné, že se v tom snad už ani nepoznávala. Co vlastně byla ona? Často se tak ptala, když hovořila se svým čtrnáctiletým já, které bylo takřka stejné jako to dnešní, ale chybělo mu pět příliš dlouhých let.

„Mohla bys zkusit zase něco podobného. Začni třeba jen popisem krajiny.“

Zamyslela se, ale ani nepohnula rukou, aby do ní uchopila tužku.

„Mohla bys popsat i to, co jsi viděla. Nikdo by si toho nevšiml, nikdo by se o to nestaral, ale bylo by to něco, kde by slova neplavala jen tak v nicotě, ale ovíjela by skutečnost.“

Ticho se vrátilo do pokoje.

„Vážně bys se sebou měla přestat mluvit.“

Usmála se.

„Ne. Mluvila jsem sama k sobě už tehdy. Mnoho let předtím už jsem to tak dělala a spřádala jsem příběhy. Mnoho z nich si pamatuji doteď.“

Nechtěla pohřbít své nadání, přestože už mu nevěřila. Měla stále ještě naději, že přijde znovu čas, kdy napíše něco, co by se zalíbením mohla po letech číst. Jen si nedovedla představit, jak bude vzpomínat na tuhle dobu. Určitě ne s láskou, protože v jejím životě byla jen jedna doba, na kterou vzpomínala s láskou.

V ten moment prudce popadla tužku a začala psát. Nebyla to fantazie, nebyl to sen, byl to obraz postrádající barvy i kontury, píseň bez melodie, jejíž slova zatím nejsou napsána. Možná jakási forma zatemnělého deníku. Tak přeci ještě existovala inspirace.

Smutně se usmála, zastavila se a zvedla tužku z papíru. Věděla, že nikdo nebude schopen v téhle mazanici najít barvu ani tvar. Pro koho to vlastně píše? Pro sebe? Aby mohla znechuceně za pár let tohle a tomu podobné spálit? Nebo pro druhé? Aby nechápali?

Tužka se nevracela k papíru, jen myšlenky se jí rojily hlavou. Ticho se válelo po pokoji, papíry na stole. Čtrnáct let. Fantazie. Sny. Možná že se zase jednou naučí psát tak, aby písni nescházela slova i melodie. A možná že ta nová píseň i bude moct být krásná. Ten nový obraz snad už nebude postrádat barvy.

A znovu se pustila do psaní.