Fantasmagoria

Seděla na břehu a držela v ruce harfu. Vedle ní ležela v trávě fidula a smyčec ve tvaru luku, jedna struna byla prasklá, na starém odřeném dřevě ležela květina, pomalu ale jistě uvadala. Její bílý květ se přestával nazlátle lesknout, život odcházel hledat domov jinam.

Položila harfu jemně vedle sebe a vzala do ruky smyčec. Jemnými prsty pomalu a unaveně povolovala žíně. Vrátila smyčec vedle nástroje a uchopila harfu. Její povzdech se rozplynul ve vzduchu provoněné květinami.

Vráskami zbrázděné čelo se dotklo strun vyřezávaného nástroje. Tiše zašeptala pár slov a křečovitě stiskla dřevo půvabné harfy. Slova splynula v tichý šepot větru. Pak zazněl dotek strun a starých prstů. Hlas, jasný a průzračný, sametový, sytý rozezněl se v písni.

Chod přírody šel stále dál. Jeden život zanikal, druhý vznikal. Smutné jsou vždy poslední chvíle, jinde však začíná nový život. Slova starodávné písně doplňovala se s tóny harfy, když věkem nepoznamenané ruce čeřily její struny.

Slzy se vyřinuly z očí, které spatřily, jak voda teče v řekách, viděly běh světa po tolik tisíciletí, teď se měly zavřít navěky. Jas v nich ještě nepohasl, snad jen trochu únavy a vyčerpání se zračilo v jejich hlubinách. Život vzal svou daň, sebe samu a daroval se jinde. Nikdy nebude rovnováha porušena.

Probíhalo jí hlavou všechno, co zažila. Světlo Slunce začínalo pohasínat.

***

„Ach! Konečně jsi zde! Bála jsem se o tebe!“ Hlas se nesl jarním vzduchem a klenul se přes koruny stromů. Běžela mu naproti.

„Neboj se. Vždycky se vrátím. K tobě vždycky.“ Objal ji a pohladil po vlasech.

„Jak dopadlo vyjednávání?“ otázala se a vzhlédla. Zachmuřil se a odvrátil pohled. Jeho povzdech spíš cítila, než slyšela. „Jak dopadlo? Řekni mi to.“

„Špatně. Zabili hlavního vyjednavače a vyhlásili nám válku. Ale nedělej si starosti. Ty budeš vždycky v bezpečí. Ochráním tě.“ Při posledních slovech se opět začal usmívat a stín z jeho tváře zmizel. Smutný úsměv jí přeběhl přes tvář. Věděla, že půjde bojovat. Nezabrání mu v tom žádná síla na světě.

„Přeji si, aby klidné dny nikdy neskončily…“

„Neboj se. Až se vrátím z boje, budu pořád s tebou,“ zašeptal. Věděla, že to není pravda, ale neříkala už nic. Slunce na ně svítilo a odráželo se ve vlasech. Přála si, ale nedoufala.

***

Seděla tiše a slzy jí tekly po tvářích. Po tom už se nikdy nevrátil. Struny rozrazily třesoucí se prsty, síly ji opouštěly, hlas zněl ale stále silně. Zpívala mu tuhle píseň, když šla tiše po poli mezi mrtvolami válečníků. Nikdy ho nenašla, ale věděla, že zemřel čestně.

Květina vedle ní uvadala.

***

„Odcházíš?“ V tom jediném slově bylo obsaženo všechno zoufalství a smutek, jaké může cítit matka ztrácející dítě.

Pohodila hlavou. „Ano.“ Hlas její matky se zlomil. „Kam?“ Otázka nebyla otázkou, zněla prázdně, jak jen může znít prázdně žal zlomeného srdce.

„Tam, kde Slunce svítí do skonání. Nikdy se již nevrátím, vím to. Cítím to. Ten okamžik musel přijít. Vědělas to taky.“

Matka objala dceru, hořké slzy smáčely vlasy její ratolesti. „Ať Slunce navždy svítí na tvou cestu.“

Kroky, které tolikrát zněly na měkké trávě, byly slyšet naposledy. Slunce svítilo jí na cestu, na cestu pryč navždy od domova.

***

Její matka dávno již odpočívala přikryta květinami. Teď se vydává na cestu ona sama. Poslední tóny vyzpívané dohasínající svící zhasínaly…

***

„Poběž! Rychle!“ Utíkala za svým kamarádem z vesnice a vesele se smála, na hlavě věneček z květin.

„Počkej, nestačím ti!“ zavolala popadajíc dech. Zastavil se a káravě na ni pohlédl. „Nemáš výdrž, musíš trénovat!“ Pak se zasmál, vzal jí věneček z květin, ruku dal nad hlavu a rozběhl se nahoru do stráně.

„Ne! Dej mi ho!“ vykřikla rozhořčeně a dětské nožky rozvířily zeleň. Běžela za ním a prudce oddechovala. Už nemohla a on jí stále utíkal, dál a dál. Zakopla a upadla, uhodila se do kolene. Zůstala sedět na zemi a začala plakat.

Zastavil se, když slyšel její vzlyky a vrátil se.

„Nebreč!“ řekl konejšivě a věneček jí posadil zpátky do vlasů. „Pojď, vrátíme se,“ prohlásil potom, pomohl jí na nohy, vzal ji za ruku a společně se vrátili.

Slunce pronikalo větvemi nad jejich hlavami a poslouchalo trpělivě dětské hlásky a smích.

***

Ten věneček uplaval po řece. Svého kamaráda neviděla od té doby, co odešel. Ještě před ní.

Zpívala svou píseň přesně tak, jak to tehdy spatřila před mnoha lety. Viděla sama sebe s harfou v ruce a starou fidulou vedle sebe společně s vadnoucí květinou. Z těchto květin možná ten věneček tehdy byl, nepamatovala si ho již.

Hlas jí selhal, umlkl. Poslední tóny harfy odezněly a nesmírně stará ruka poklesla a dotkla se starého dřeva s jednou strunou prasklou. Od doby, kdy jí praskla, od doby, co hrála na pohřbu po zlé válce, od té doby ji nevyměnila, dřená fidula se nerozezněla od doby, kdy těla z bojiště byla spálena.

Naposledy si povzdechla a její povzdech roznesl vítr do všech koutů lesa. Stromy na okamžik sklonily své větve, zvěř se zastavila a pozvedla hlavu k obloze. Slunce zahalovaly mraky, v jejích očích pohasínalo.

Vlasy sepnuté čelenkou se zatřpytily v posledním zbloudilém paprsku a jas očí zmizel, vystřídala ho němá nevědomost. Harfa v ruce poklesla a dotkla se trávy. Druhá ruka jemně pohladila zvadlou květinu a hlava poklesla dolů, slepé oči se upřely pod břeh, na řeku.

Samojediná postava seděla uprostřed zeleně, nehybná, zkroucená. Život jednou končí, jednou začíná. Tenhle skončil. Samotný slavík na břehu pěl a pozoroval dění v lese bystrým pohledem. Nezpíval pro nikoho, nezpíval pro své vzpomínky. Pak ztichl a odlétl. Ticho se rozprostřelo nad vodou. Vítr přestal vát, Slunce zašlo a řeka dál zpívala svou píseň.