Fantasmagoria

Přišla nenávratně jako vítr a rozhlédla se okolo. Úsměv jí zvlnil rty, když se rukou dotkla paprsku, který procházel oknem. Nadechla se a promluvila.

„Ty spíš?“

„Ne. Proč se ptáš?“

„Protože potřebuji navázat rozhovor.“

„Ty potřebuješ navázat rozhovor? K čemu?“

„Potřebuji slyšet něčí hlas, potřebuji vědět, že alespoň na chvilku mě někdo potřebuje. Když je člověk sám, nemůže vést rozhovor.“

 „Že ne? Proč by nemohl?“

 „Copak je to rozhovor, sám se sebou? Jsou to jenom myšlenky, které se dotýkají, myšlenky povlávající ve větru a reagující na sebe. Ale ne rozhovor.“

 „Dobře. Budu si s tebou povídat. Ale o čem?“

 „To už je jedno. Povídej, o čem chceš. Je toho přece tolik! Podívej se na to světlo. Zahání tmu. Stejně jako náš rozhovor zahání samotu a smutek.“

 „Nevidím, že by zaháněl smutek. Já ho cítím stále.“

 „Ty cítíš smutek? Proč?“

 „Protože cítím samotu. Nikdo mě nepotřebuje.“

 „Proto jsem za tebou přišla. Jsem také sama. Neboj se, spolu samotu zaženeme.“

 „Potřebuješ mě při rozhovoru, prosím, neodcházej. Mluv ty, já tě budu poslouchat, nevím, o čem mám mluvit. Povídej mi o tom světle. Chci tě poslouchat a budeš mě potřebovat. A já budu potřebovat tebe.“

 „Světlo je tady a tím, že se na něj díváš, ho potřebuješ. Kdybys zavřela oči, bude nepotřebné. Já jsem tady a tím, že mě posloucháš, tím, že uznáváš mou existenci, mě potřebuješ. Kdybys nevěřila ve mě, nebudu tu a nebudeš mě potřebovat. Přišla jsem za tebou, protože mě nikdo nepotřebuje, když nejsem nikde, když mě nikdo nevidí. Takhle jsem užitečná, zaháním samotu a přináším světlo.“

 „Kdybych nevnímala nic, nebudu nic potřebovat? Takhle to chceš říct?“

 „Možná ano, možná ne. Záleží na tvých myšlenkách.“

 „Na myšlenkách? Jakých?“

 „Ty nevíš? Musela by ses oprostit ode všeho, o čem sis doteď myslela, že to potřebuješ. Tvá mysl by byla volná, ale tak volná, že by se nikdy nemusela vrátit. A to není dobré.“

 „Má mysl by… zmizela? A moje tělo by tady zůstalo pořád… byla bych v kómatu nebo v něčem podobném a nakonec bych umřela, protože bych nepotřebovala tenhle svět. Nevnímala bych ho.“

 „Přesně tak. Ale to ty nechceš, že ne? Potřebuješ světlo, potřebuješ mě a já tebe, abychom zaháněly samotu. Takhle je to lepší.“

 „Lze nevnímat nic? Zemřít tak dobrovolně nebo dokonce nevnímat smrt ani konec ničeho. Co by se pak stalo?“

 „Nic. Přesně to, co by ti zbylo.“

 „Ach! To ale není příliš!“

 „Pokud neoprostíš od všeho, nezbude ti nic. Musíš mít závazky, musíš něco potřebovat a musí tě někdo potřebovat, abys zůstala tady a dokázala žít. Já teď žiju skrz tebe.“

 „Opustíš mě někdy? Chci žít a sama to nedokážu.“

 „Pokud mě budeš vždycky potřebovat, pak budu vždycky s tebou. To všechno záleží na tobě.“

 „Dobrá, pak tedy zůstaň.“

 „Ty mi to přikazuješ? Příkazem nikdy nezískáš skutečný závazek. Musíš si získat vděčnost, aby tě někdo potřeboval a vázal se k tobě.“

 „Žádám tě tedy o to, abys zůstala se mnou a pomáhala mi zahánět samotu. Já ti v tom budu na oplátku také pomáhat. Potřebuji tě a ty mě taky.“

 „Dobrá, zůstanu s tebou. Nechceš spát? Budu sedět a střežit tvůj spánek, abys nebyla sama. Budu činit vše, co je zde, potřebným.“

 „Ne. Povídej mi o něčem. O světle, které potřebuji. Chci se na ně dívat a chci tě poslouchat, nechci pryč odsud teď, když všechno to okolo potřebuji…“