Fantasmagoria

Kapičky vody dopadaly na zem a se syčením páry ji naplňovaly radostí nad dlouho čekávanou vláhou. Rosa padala jako horké slzy. Jako sůl v očích se objevil stín, s pouty na rukou. Spoutaný a přitom tak šťastný, tak mučivě šťastný! Tam, kde měl mít oči, se rozlévalo světlo a tam, kde ruce, omotané řetězem, temnotu. Světlo a stín si pohrávaly s jeho obrysy a nejasné sluneční záření, zakalené mraky, ho ještě víc rozmazávaly.

Potom sjel z nebe blesk a rozprskl se o vysoký strom. Ten v návalu jisker vzplanul nadějí, že se mu ještě podaří přežít, leč marně. Pod stromem se zjevil druhý stín. Svobodný jako pták plachtící oblohou měl křídla, avšak řetězy ho tížily a nemohl vzlétnout.

Okolo chodila a vznášela se spousta dalších stínů, avšak tyto dva jakoby vyzařovaly něco, co ostatní nevnímali. Přibližovali se k sobě a nemohli proti tomu nic dělat. Když byli docela blízko, sjel další blesk, tentokrát přesně mezi ně.

Rosa začala padat z nebe všude kolem. Řetězy poutající tyto dva, se rozskočily. Byli volní. Pak se ale objevila nová pouta, tentokrát provaz, jeden jediný provaz, jakoby ukutý z deště a vody všude okolo. Obtočil se každému z nich kolem jedné ruky.

Slunce vysvitlo a vyčarovalo duhu, jejíž začátek i konec upevnil se do tohoto provazu, každý na jeden konec. Z jejich rukou vytryskla duha. Nyní byly jejich obrysy jasné, vystupovaly jasně a přitom tmavě na pozadí plném zeleně, která vyrašila z rosy, která padala z nebe.

Naposledy se na sebe podívali a potom se provaz i duha roztrhly. Jeden vzlétl a druhý se rozběhl pryč. Oba zářily jasným světlem, vynikaly nad ostatní nejasné obrysy stínů.

Každý odešel jinam, ale ve skutečnosti zůstali spolu. Květy to pršely z nebe a vpíjely se do země, přinášely život. Rozpíjely se v kalném blátě a syčely na vyprahlém písku.

Štěstí bylo cítit ve vzduchu a stíny zmizely. Zůstaly jen dva nejasné obrysy, zakalené sluncem, jeden na obloze, druhý na zemi. Tak daleko, ale přitom tolik blízcí. Rozloučeni, ale spojeni.

Květina barvy duhy vyrostla z břehu naděje. Rosa ji skropila, slzy zalily, jemná ruka pohladila, láska vychovala. Nikdy nezvadla. Láska je totiž věčná, stejně jako slzy, které prolévá. Pro sebe samu.