Fantasmagoria

Když se podívala na hvězdnatou oblohu, jen těžko by si dokázala představit, že odněkud odtamtud pochází. Přestože jí to všichni tvrdili. Byla jiná, než všichni ostatní. I když vlastně pořádně nevěděla, jak je to možné. Pomyšlením na to, že by byla mimozemšťankou nebo něčím podobným, se vždycky musela smát. Přesto ji ale občas mrazilo...
Byla sirotkem. O rodičích nevěděla nic, žila u pěstounů. Ale nemohla si stěžovat, měli ji rádi a ona je taky. Možná že by její rodiče byli jiní, ale ona byla takhle spokojená. Někdy jí bylo smutno z toho, jak všichni povídali o svých rodičích, ale nakonec si stejně vždycky řekla, že tohle je možná lepší, než její vlastní rodiče. I když v hloubi duše věděla, že to tak nemyslí.
Ve škole na svou odlišnost neustále narážela. Při tělocviku jí abnormálně dobře něco šlo, a naopak něco zase vůbec. Prostě byla buď na vrcholu, nebo na dně. Například běhala mnohonásobně rychleji, skákala o metr dál, ale do výšky nebyla schopná přeskočit ani nejnižší laťku. V míčových hrách nebyla schopná kontrolovat, kam míč letí a málokdy se strefila do hřiště. Na druhou stranu, když se strefila, byla to taková rána, že to nikdo nebyl schopný odpálit.
Když chodila po doktorech, naměřili jí tak extrémně vysoký tlak, že by vůbec nemohla normálně žít, ale přitom byla úplně v pohodě. Její tělesná teplota byla také o tři stupně vyšší, než by měla být. Prostě nic u ní neodpovídalo. Jakoby zrovna ona měla všechny vyvést z míry. Taky její vzhled nebyl tak zcela typický. Jasně zelenou barvu jejích očí všichni považovali za čočky a nikdo jí nevěřil, že její neuvěřitelně světle blond vlasy, které se v podstatě daly považovat za bílé, nejsou nabarvené. Uši měla špičatější, prsty u rukou delší a oči větší. Její pleť byla vždycky liliově bílá, ať dělala cokoli a rýsovaly se na ní tmavé žíly. A to, jak říkal každý, přece není normální. Ne, rozhodně nebyla normální.
Zvedla ruku k nebi a podívala se na ní. Stříbrné světlo se jí třpytilo na bílé pokožce. Nevěděla, kdo je. Říkali jí Angélique, bylo to francouzské jméno. Když jí pěstouni říkali o její minulosti, vždycky se zmínili o tom, že ji našli v lese a u ní bylo z ohnutých stébel trávy napsáno jméno Angélique. Ale když ji zvedli ze země a brali jí domů, nápis už tam nebyl. I když tomu nechtěli věřit, pojmenovali ji tak. Taky říkali, že tam bylo ještě něco, ale to bylo příliš složité a nepřečetli to. Vypadalo ta jako nějaká kresba, či co. Nevěděli a ona tím pádem také ne.
Bezejmenná. Tak jí oslovoval jeden spolužák, se kterým chodila několik let do stejné třídy. Ani nevěděl, jakou má pravdu. Pousmála se. Někdy ji bavilo dělat tajemnou, ale už ji to začínalo nudit. Proč má být jen ona středem pozornosti? Hloupá otázka. Stačilo se jen podívat do zrcadla. Zavrtěla hlavou, spustila ruku dolů a odvrátila pohled od nebe. Škoda, že nemohou bydlet někde v lese, bavilo by ji procházet se pod hvězdami. Teď tady akorát sedí na balkóně mezi květinami a místo hvězd vidí světla města.
Odvrátila hlavu a zadívala se kamsi do tmy. Už se setkala s tím, že jí říkali, že je anděl, ale na druhou stranu už se jí kvůli vzhledu i nejasnému původu posmívali. Učitelé si z ní dělali srandu a když se jí něco nepovedlo, neustále na to naráželi. Už to nesnášela. Ale taky měla problémy proto, že neměla vlastně žádné přátele. Všichni se za ní zvědavě otáčeli, snad každý se zatvářil překvapeně, když ji uviděl, mnoho lidí ji obdivovalo nebo jí závidělo, jiní ji zase pomlouvali, ale nikoho neměla blízkého, v nikom neměla přítele. Když kdekoli šla, slyšela za sebou šeptání a když ji na ulici někdo oslovil, tvářil se tak fascinovaně a překvapeně, že radši rychle šla dál.
Utrhla květ muškátu, zapletla si ho do vlasů a nadechla se nočního vzduchu. Pak se zvedla a sešplhala na balkón sousedů, kteří bydleli o patro níž. Tuhle trasu měla najetou opravdu dobře a když seskakovala na zem, ignorovala několik okolostojících, kteří utrousili pár poznámek a vydala se ulicemi pryč.
Přeskočila pár plotů, prošla několika zahradami, jako vždycky si jí nikdo nevšiml. Uměla se velmi dobře skrývat, když nechtěla být spatřena, nikdo ji nespatřil. A taky toho hojně využívala. Přelezla poslední plot a pustila se ulicí dál. Neměla co dělat, večer ještě nebyl, a tak se takhle procházela často. A taky často litovala, že bydlí ve městě. Angélique... to jméno tady působilo tak zvláštně. Všichni ji považovali za Francouzku, ale ona přece nebyla.
Zastrčila si pramen světlých vlasů za ucho a podívala se na oblohu. S úsměvem pohled sklopila a začala si pobrukovat jakousi melodii. Pak se ale zarazila. Tuhle melodii v životě neslyšela, ale přesto jí byla povědomá, broukala si ji úplně automaticky. Jak je to možné? Tohle se jí stalo už poněkolikáté a vždycky se zarazila. A pokaždé, když si melodii zkoušela vybavit, nešlo to. Prostě se jí vždycky vybavila, když na to nemyslela. Další zvláštnost. Nikomu jinému se to nestávalo.
Zavrtěla hlavou a šla dál. Nevšímala si pohledů lidí okolo, na to už byla zvyklá. Přesto se ale něco dělo, cítila to všude okolo. Cítila cosi, co ještě nikdy nezakusila. Co to je? Zcela podvědomě se opatrně rozhlédla, ale nikde nic. Co to zase děláš, vynadala si. Už zase sýčkuješ? Někdy se jí stávalo, že měla zlé předtuchy. A ty se plnily. Alespoň některé. Ale tohle ještě nezažila...
Po chvilce rozhlížení si řekla, že se tím nenechá ovlivňovat. Ale přece... Ne. Na svou intuici ale vždy spoléhala? Všichni jí říkali, že je snad jasnovidka, když poslouchala svou intuici, svůj v podstatě neomylný šestý smysl. Nikdy jí to nepřišlo zvláštní, jen teď, když se dívala na lidi, kteří bez jakéhokoli vzruchu procházeli okolo. Prostě divné. Copak to necítí?
Opět se stísněně ohlédla. Nedokázala si pomoci, něco tu bylo. Přicházelo to a bylo to stále blíž a blíž... Je to blbost! snažila se sama sebe přesvědčit. Proč ale? Přece nebudeš jako malé dítě... zabručela si pro sebe. Nejradši by si jednu vrazila, chová se fakt nemožně. Tohle prostě není možné, musí se to naučit ovládat.
Pak se ale divný pocit vystupňoval natolik, že na chvilku se jí stáhlo hrdlo až do té míry, že skoro nemohla dýchat. Co to...? Skoro nedokázala pohnout hlavou, když se rozhlížela okolo jako zvíře, které chytili do pasti a které hledá cestu ven. Nikde nic. Tak proč ten naléhavý pocit, který cítila? Chodci, kteří ji míjeli, se na ní vždycky jen divně podívali, jak tam stála opřená o nejbližší zeď, aby to ustála. Nechápala to.
Ještě jednou se rozhlédla a pak se odlepila od zdi domu. Divný pocit sice neodezníval, ale nezhoršovalo se to. Opatrně se rozhlédla a pak se pomalými kroky vydala dál. To bude v pohodě.... říkala si a doufala v to. Tohle se jí ještě nestalo.
Náhle ji však cosi srazilo na zem. Tvrdě dopadla a chvilku bojovala o dech, nakonec se prudce nadechla a snažila se zvednout. Co to bylo?? Pruce, jako když by shazovala neviditelného nepřítele ze zad, se zvedla na kolena a podívala se před sebe. Světlo, které tam spatřila, ji oslepilo natolik, že musela odvrtátit pohled.
"Překvapilo tě to hodně?" ozval se trochu posměšný hlas. Bylo v něm tolik hořkosti... "Co?" zeptala se poněkud vyjevěně. Znovu pohlédla vzhůru, ale přes světlo nic neviděla. "Co! Ještě se ptáš Co? Nedělej ze sebe to, co nejsi! Víš to, na co se tě ptám!" Zavrtěla hlavou. "Copak to nevidíš? Nepatříš sem! Bylo to nedopatření!" Překvapeně zvedla pohled a poprvé se zadívala do světla se zájmem, ale zároveň s nedůvěrou. "Co o tom můžeš vědět?" odsekla možná trochu moc ostře.
"Já? Já o tom vím všechno! Byl jsem to já, kdo tě tehdy našel a dal sem! Copak jsi úplně slepá? Copak nevidíš, že nejsi člověk?" "Vidím... Ale-" "Žádné ale!" zasyčel hlas. "Nejsi jedna z nich! Lišíš se od nich nejen vzhledem, ale i vším ostatním!" Chvilku nic neříkala. Pak zavrtěla hlavou. "Patřím někam jinam, to vím. Ale tady jsem šťastná! Mám rodinu, mám kde bydlet a..." nedostávalo se jí slov. "Ale můžeš mít přátele. Stejné jako ty." Tohle byl jiný hlas. Nebyl tak ostrý, naopak. Byl jemný, až konejšivý. Vzhlédla nahoru a tentokrát i přes bolest v očích necouvla pohledem. Po malinké chviličce zjistila, že dívat se do světla jí nevadí. Přesto byla vždycky zvyklá uhýbat pohledem...
Pak světlo pohaslo. Protože byla zvyklá na to, že chvilku nic neuvidí, skoro uhnula pohledem. Pak si to ale rozmyslela. Když spatřila tři postavy, které stály proti ní, skoro jí to vyrazilo dech. Najednou se jí v mysli opět vynořila ta známá a zároveň neznámá melodie, která ji vždycky provokovala. A tentokrát i se slovy, kterým rozuměla, i přes jazyk, který v podstatě nikdy neslyšela.
První postava byla nejvyšší. Byl to muž starý asi jako její otčím. Měl stejně světlé vlasy jako ona. Stejně barevné, stejně husté, stejně rovné. V temných očích hořely dva nezkrotné ohně, o kterých jí vždy básnili její obdivovatelé. Vysoký, štíhlý s trochu tvrdým výrazem. Ale nejvíc ji šokovaly rysy obličeje, které vídala každý den v zrcadle. Byla mu tak podobná...
Druhá postava byla menší a štíhlejší. Temně černé vlasy se jí vlnily až pod pás a odrážely stříbrné světlo. Ale ty oči... Plály jasně zeleným plamenem, který tak dobře znala. Jejich pleť byla stejně liliově bílá s tmavými žílami. Byla jim oběma podobná... První, v co doufala bylo to, že to jsou její rodiče. Ale to přece...
Třetí postava byl chlapec o něco starší než ona. Temné vlasy a oči k sobě ladily, byly obojí tmavé a odrážely světlo. Měl stejný úsměv jako ona, stejné pohyby. V jeho očích planuly stejné ohně. Bratr?
Fascinovaně na to zírala. Její rodina? Všichni měli velké oči, liliovou kůži, dlouhé prsty a zašpičatělé uši jako ona. Byli si až neuvěřitelně podobní. Nebyla schopna slova. Jak je to možné?
Žena, která snad mohla být její matkou, jí pomohla na nohy. Vypadala jako anděl, ostatně jako ona sama. I když vlastně ne. Její tvář byla jiná. Ale jen v něčem. Přece ji ale nemohli nechat tady a přijít si pro ni až teď? To snad ne. Měla tedy rodiče i bratra? Vzhledem k tomu, jak si byli podobní, neviděla jiné řešení.
"Vstaň. Jsem tvá matka," řekla tiše. Zírala na to. Tak přece... "Ale... já...já nemám matku," dostala se ze sebe nakonec. "Ale máš. Já jsem tady. Copak ti nestačí to, že jsme tě konečně našli? Pátrali jsme po tobě tak dlouho. A teď konečně jsme tady," prohlásila jemně.
Slova se jí zasekly v hrdle a z očí jí vytryskly průzračné slzy. "Mami?" řekla chraplavě. "Tati? Brácho?" Na víc se nezmohla. Vrhla se matce kolem krku, z očí jim kanuly slzy. Jako ve snách objala otce i bratra. Měla rodinu. Pak se ale ve chvilkovém okamžiku vzpamatování otočila směrem k domu, kde strávila celý svůj život. Kdesi tam stál. A v něm byli pěstouni, kteří ji vychovali, které měla ráda, kteří měli rádi ji. Pěstouni, kteří ji opravdu nahrazovali její rodiče, se kterými jí bylo dobře.
"Tam. Mám tam..." Chtěla říct rodiče, ale včas se zarazila. "...pěstouny. Chtěla... chtěla bych se s nimi rozloučit," řekla tiše. Matka přikývla. "Běž, Angélique, počkáme tu na tebe." Překvapeně se na ně podívala. "Takže já se tak doopravdy jmenuju?" zeptala se zmateně. Otec přikývl. "Ano." Otočila se a šťastně se rozeběhla zpátky říct pěstounům, že nalezla rodinu. Pak se jí ale zmocnil pocit nejistoty. Nechtěla je opouštět. Co když zase odejdou? Ne, musí se rozloučit.
Věděla, že pěstouni budou šťastní s ní, že může konečně poznat své rodiče, ale zároveň jí bylo smutno, protože věděla, že je opouští. A oni budou taky smutní. Ale věděla, že na ni budou vzpomínat jako na svou vlastní dceru, kterou měli rádi. Běžela tak rychle, jako snad ještě nikdy. Pak se jí ale zmocnil pocit, že se cosi stalo špatně. Zastavila se a světlé vlasy se kolem ní rozvlnily jako plášť. Muškátový květ, který v nich měla zapletený, působil tak zvláštně exoticky, že vypadala jako víla.
Něco se nemělo stát. Cítila něco tak intenzivního, že nemohla jít dál. Dýchala zrychleně. V hlavě se jí rozezněla melodie, opět beze slov. Světlo, které vnímala v podstatě teď skoro neustále, pominulo. Rozplynulo se jako by ho rozehnal vítr. Rozběhla se do domu a vpadla dovnitř. Všude byla tma, nikde nikdo nebyl. Se strašlivou předtuchou proběhla celý dům, ale nikde nikdo nebyl. Všechny věci byly na svém místě, ale nic nebylo živé.
"Ne!" chtěla vykřiknout, ale nedokázala vydat ani hlásku. Kde jsou? Pak však ucítila cosi, co ji málem srazilo na podlahu. Pocit, přesně opačný, jako když cítila blížící se rodinu. Cítila, jako by z ní část ubývala, jakoby se sama od sebe vzdalovala. "NE!" Tentokrát byl ten pocit mnohem intenzivnější, takže se jí podařilo vykřiknout.
Rozběhla se veškerou rychlostí, kterou byla schopná vyvinout zpátky do ulice, kde potkala rodiče. Když zahýbala za roh, v duchu se modlila, aby se její předtucha nesplnila. Cosi se pokazilo, cosi velkého. Prosím...
Zahnula za roh do temné uličky. Po světle tam nebylo ani památky. Vyschlo jí v hrdle, když uviděla prázdnou ulici. Nikdo tam nebyl. Na okamžik spatřila obrysy tří postav, které se na ni usmívaly a byly jí k neuvěření podobné, pak se rozplynuly, vítr je odvál. Padla na kolena a vzlyky jí otřásaly. "Ne!" křičela, když bezmocně bušila pěstí do chodníku. Slzy jí kanuly z očí a sotva se dotkly asfaltu, zmrzly a staly se z nich krystaly ledu.
"Ne... mami... tati... brácho..." Ne nic se nezmohla, měla pocit, že to nepřežije. Takový smutek ještě nepoznala. Nevnímala nic, jen to, že ztratila všechno. Všechno, co mohla mít, co měla. Všechno. Přišla o to. Angélique... Bylo to její jméno. To je jediné, co se dozvěděla. Potkala rodinu jen proto, aby ji zase mohla ztratit. Už je nikdy neuvidí. Ani pěstouny, ani rodiče. Věděla to. A bylo to to poslední, co jí věděla.
Když šli ráno chodci po ulici, neviděli plačící dívku na pokraji zoufalství. Tu už neviděl nikdo. Jen o kus dál ruiny starého domu, ve kterém se nesvítilo. Dům bez života.
A zvadlý muškátový květ, spadlý na silnici.