Fantasmagoria

 „Hej! Počkej na mě!“ volal běžící asi sedmnáctiletý chlapec na stín pohybující se pod křížovou klenbou mezi sloupy. V rukou svíral několik učebnic a jeho boty dusaly po kamenné podlaze. „No tak! Počkej!“ Začínal mu docházet dech a na delší větu se nezmohl.

 Postava v černém plášti se ale nezastavila a stále naprosto tiše mizela. Pod kápí, kterou měla přehozenou přes hlavu, nebylo vidět zhola nic. Nebyla vysoká, ba právě naopak. Tiché kroky nemohlo lidské ucho zaslechnout.

 Zastavil se a chvíli naslouchal. Rukou si upravil neposlušné rozcuchané blond vlasy a pokoušel se ztišit dech, aby slyšel ještě něco jiného kromě splašeného tlukotu svého srdce. Ale to se mu nepodařilo. Pokusil se vyjednávat.

 „Prosím tě! Nemůžeš se ukázat nebo alespoň zastavit?“ zavolal už trochu zoufale. Žádná odezva. Zavrtěl hlavou a potom se rozeběhl. Sluneční svit byl narušen mnoha stíny od sloupů, ve kterých nebylo skoro nic vidět. Když míjel jeden ze sloupů, zazdálo se mu, že za ním zahlédl černý stín. Bleskově zabrzdil a vyrazil na druhou stranu.

 Jednou rukou pustil učebnice a hmátl za sloup. Chvilku měl pocit, že pod rukama nahmátl látku, ale pak jakoby se jemné sukno změnilo v oheň a chtělo ho spálit. S výkřikem trhl rukou nazpět.

 „Co mi to děláš?“ Na prstech se mu začaly tvořit puchýře. Postava, kterou pronásledoval, byla zřejmě velice zdatná v kouzlech. Rozběhl se znovu, tentokrát s pevným odhodláním ji dostihnout. Honil ji tu už poněkolikáté a nikdy se mu nepodařilo ji chytit. Mnohokrát uvažoval, koho to vlastně pronásleduje, ale postava mu nikdy nedala sebemenší příležitost, aby to zjistil.

 Běžel i přes ostrou bodavou bolest v boku stále rychleji. Cítil, že má úspěch na dosah. Tady nepomohou kouzla, musel ji dohnat po vlastních. Učebnice stále ještě svíral ve zdravé ruce a druhou si pomáhal v běhu. Tvořily se mu na ní puchýře a bolela jako čert.

 Pak zahlédl za rohem cíp černého pláště. Slunce ho na okamžik prozářilo a zazdálo se mu, že látka je pod odrazem paprsků průhledná. Překvapeně zamrkal a potom zahnul za roh. Uklouzl a zakopl a cítil, jak mu křuplo v kotníku, když se snažil udržet rovnováhu. Udělal pár dalších skoků a potom ho kotník zradil a on spadl na kamennou podlahu jak široký tak dlouhý.

 Tlumené zaklení se rozlehlo velkým prostorem. Když se zvedal, zaslechl smích. Zvonivý a jasný smích, průzračný jako podzimní vzduch prozářený sluncem tam venku. Zněl tak blízko… Ale on už neměl sílu běžet. Posadil se na zem, položil knihy vedle sebe, zdravou rukou si odhrnul zpocené světlé vlasy z obličeje. Potom se začal věnovat zkoumání své zraněné ruky. Dotkl se jasně červených puchýřů a sykl bolestí. Vzpomněl si na základní kouzlo proti všem malým zraněním, vyvolal ho a okolo ruky se mu začalo šířit blahodárné namodralé světlo. Nechal ho vplynout do zraněných prstů, ale ty místo hojení začaly bolet ještě víc.

 „Au!“ vykřikl bolestně a světlo zmizelo. „Tohle přece není možné! Musím na ošetřovnu,“ zamručel si pro sebe. Pak si ohmatal kotník. Nevypadal vykloubeně a kouzlo na něj zafungovalo okamžitě. Pohnul jím, šlo to již bez potíží.

 „Co to k čertu je?“ zavolal do ticha a zlostně vrhl pohled na puchýře. Bolest mu zavřela ústa. Skryl si zraněnou ruku do klína a opřel si hlavu o sloup. Nechtělo se mu vstávat, chtěl tu ještě chvilku sedět. Sedělo se mu tak příjemně…

Probudil ho noční chlad. Otevřel oči. Nic se nezměnilo, jen za sloupy proudilo měsíční světlo místo slunečního, stíny byly temnější a naháněly víc strachu. Ticho by se dalo krájet. Ruka ho stále bolela jako kdyby hořela. Snažil se to nevnímat, ale nešlo to.

 Pokusil se zvednout. Kotník už byl v pořádku, takže se mu to podařilo, ale od sezení na kamenné podlaze byl celý rozlámaný. A zase ji nechytil… Zdravou rukou popadl učebnice, které stále věrně ležely na zemi. Ty ho nikdy neopustí. Povzdechl si. Život někdy dokázal být tak nespravedlivý. Vždyť už ji skoro měl!

 Začal pomalými kroky odcházet. Musí si dát pozor, aby ho nechytili. To by byl zase jednou průšvih! Rezignovaně zavrtěl hlavou a začal si v duchu spílat, že akorát pořád lítá v průšvihu. Náhle se ale zarazil. Ucítil, jak ho ruka přestává bolet. Pohlédl na ni a v měsíčním světle viděl, jak rudé puchýře mizí. Překvapeně zamrkal. Určitě to nebylo jeho kouzlem. Chvíli fascinovaně pozoroval, jak se mu ruka sama od sebe uzdravuje a potom se bleskově rozhlédl. A uviděl ji.

 Postava v černém plášti s kápí na hlavě. Pod kápí byla temnota, kterou nemohlo narušit žádné světlo. Plášť splýval až na zem a v záhybech se postavě rozkládal okolo nohou. Stála tam jako stín, hra světla a stínů. Ale byla skutečná.

 Vyschlo mu v krku. Vždycky ji chtěl chytit. Spatřit ji. Zjistit jaká tvář se ukrývá pod kápí. Teď by ale nejradši zmizel. Ucítil strach, jaký ještě nezažil. Chtěl promluvit, rozkřičet se, utéct. Ale nohy měl jako z olova a v ústech mu vyschlo, takže se zmohl jenom na to, aby stál a koukal. Kdyby se tolik nebál asi by si připadal dost hloupě, ale tenhle pocit byl teď kdesi vzadu v jeho hlavě na nepodstatném místě.

 Konečně se odhodlal k tomu, aby promluvil. Jeho hlas zněl zvláštně ustrašeně a nepřirozeně ječivě. „Kdo jsi?“ Připadalo mu, že se ta slova rozléhají prostorem a poletují pod klenbou nekonečně dlouho. Postava se pohnula a začala přecházet mezi dvěma sloupy. Po chvíli se zastavila a pravděpodobně na něj pohlédla, neviděl žádné oči, které by na něho hleděly. Možná tomu byl raději.

 „Jsem tvůj stín. Jsem, protože chceš, abych byla. Jsem sen, který sis sám utvořil. Jsem fantazie, kterou se snažíš chytit.“ Z tohohle nebyl moudrý. Přece nespal? A přesto mu to tvrdila. Její hlas byl tichý, přesto byl slyšet zcela zřetelně. Zněl hluboký, sametový, příjemný a uklidňující. Strach ho ale ani v nejmenším neopustil.

 „Ukaž se!“ vybídl ji. Pak si začala vyčítat, že to řekl. Co když se pod pláštěm skrývá něco… ani nevěděl co. Bál se ale o to víc. Pátravě se zadíval do temnoty pod kápí. Pak tam zahlédl jakýsi odlesk. Co to bylo? Nejradši by se otočil a utekl, ale nechtělo se mu odtrhnout pohled. Odlesk nabyl na síle a po chvilce se začal rýsovat pár žhnoucích ohnivých očí.

 Vlasy se mu hrůzou zježily na hlavě. Jasně rudé oči s temnými zornicemi se na něj dívaly a aniž by ho hypnotizovaly, přitahovaly jeho pohled. Pak temnota začala ustupovat dál. Viděl, jak se měsíční světlo odráží od světlé kůže. Náhle spatřil, jak světlo měsíce prozařuje černou látku, která ho na první pohled pohlcovala, ale teď si uvědomil, že se proti němu zdál být plášť stříbřitě průsvitný. Ostrým kontrastem spatřil lesklé, temně černé vlasy svázané do zvláštního pletence, v němž vynikaly přirozené vlny a stříbrné spony.

 Fascinovaně na to zíral. Připadal si jako nemístný divák něčeho, co není určeno lidskému zraku. Její černé roucho až s dlouhými rukávy spadal spadalo na zem.

 Když přeměna ustala, sundala si z hlavy kápi. Od jejích vlasů se odrazilo měsíční světlo tak jasně, že ho to skoro oslepilo. Když si na nezvyklý jas zvykl, otočila se směrem k měsíci. Teprve teď si všiml, že jí na krku visí kámen. Čirý a průzračný. Pomalu se otočila a v momentě kdy paprsky dopadly na kámen, odrazily se od něj a ve všech barvách duhy se rozprsklo okolo ní. Znovu si musel zakrýt oči a dívat se na ni jen skrz prsty.

 Připadal si nemístně a neohrabaně. Stále se ještě bál, ale zajímalo ho, co se ještě stane. Když pozvedla ruku a nastavila světlu stříbrný prsten ve tvaru ptáka s roztaženými křídly s očima z krystalů, rozzářil se jasným bílým světlem stejně jako spony a čelenka v jejích havraních vlasech.

 Oslnivý jas naplnil prostor od kamenné podlahy až po klenbu tam nahoře. Zahnal všechny stíny, které před ním jakoby prchaly. Posléze se otočila k němu a znovu na něj pohlédla ohnivým zrakem. Zdálo se mu, že celá září. Plášť za ní vlál ve větru, on však žádný necítil. Stál tam a zíral. Úplně zapomněl, že drží v ruce učebnice a že je mu hrozná zima, protože má na sobě jenom lehkou tuniku. Nic z toho nevnímal.

 „Chtěl jsi mě chytit? Mě nelze chytit ani přivolat. Jen pokud já sama chci někoho navštívit, tak mě spatří.“ Nevěděl, co má na tohle odpovědět. Cítil jako s úplně vymytým mozkem. „A…a jaktože tě teď vidím?“ Na jejích rtech se objevil náznak úsměvu. Nevěděl, jestli si jeho oči na jas zvykly, nebo pomalu ustupoval, každopádně se na ni už mohl dívat, aniž by mu t vypálilo oči. Neodpověděla. Pravděpodobně to nepovažovala za nutné.

 Místo toho začal jas pohasínat. Měsíc se skrýval za mraky. Pohasly spony, prsten a kámen na jejím krku. Světlo se již neodráželo ani od jejích vlasů a plášť začal znovu nabírat černou barvu.

 „Ne! Neodcházej! Já… nevím… prosím! Vrať se!“ Ladným pohybem si nasadila černou kápi opět na hlavu. Světlo zmizelo. Byl znát už jen nejasný obrys jejích ohnivě rudých očí, které po pár vteřinách zmizely. Stála tam opět jako stín, který tak dlouho honil.

 Podíval se na svou ruku, puchýře tam nebyly a nebolela. Pak obrátil pohled směrem k postavě a zoufale zavrtěl hlavou. Nechtěl aby odešla, jako by ho k ní cosi poutalo. „Proč?“ zašeptal chraplavě. Opravdu se mu do očí draly slzy? Ne, určitě ho jen pálily z toho světla. Zamrkal. Pak se chtěl ještě naposled podívat na černou postavu, ale stín už tam nebyl. Zmizela bez jediného slova.

 Sesul se k patě sloupu, veškerá energie ho opustila. Náhle pocítil, jak ho puchýře znovu začínají pálit. Sykl bolestí. Z očí mu vytryskly proti jeho vůli slzy. „Proč?“

 Potom uslyšel hlas. Ten tichý sametový hlas. „Mě nelze chytit ani přivolat…“ Potom mu hlava spadla na rameno.

 Probudila ho třeskutá zima. Obloha už zešedla, hvězdy se ztratily. Na trávníku a spadaném listí se třpytily kapky rosy. Cítil se osvěžený ale přesto, když pohlédl na své prsty, spatřil rudé puchýře. Povzdechl si, popadl učebnice a celý rozlámaný se zvedl.

 Měl hodně bláznivý sen… byl to určitě sen. Ve slunečních paprscích se zdála být noční událost neskutečná. Připadal si jako malý kluk a to už za rok z téhle školy vypadne a půjde na akademii. A bude věřit něčemu takovému? Ne.

 Potřásl hlavou a prohrábl si rukou vlasy. Musí si zajít na ošetřovnu s těmi puchýři. Určitě se ho zase budou ptát, co dělal… Nejlepší výmluva bude asi příprava nějakého nebezpečného roztoku. Bude z toho průšvih, ale co se dá dělat. Za chvíli už začne ve škole být rušno, měl by si pospíšit. Protáhl se a potlačil bolestné syknutí. Strávit noc opřený o sloup není zrovna nejlepší způsob, pomyslel si a snažil se nedrkotat zuby. Když si oprášil tuniku, zaslechl však tiché zacinkání, jak cosi spadlo na podlahu. Sehnul se a zvedl malý stříbrný předmět.

 Prohlédl si ho a překvapeně otevřel ústa. Byl to prsten ve tvaru letícího ptáka s roztaženými křídly a krystaly místo očí. Ve světle se oslnivě zatřpytil. Zdálo se mu, že se na něj dívá. Vybavil si tvář stínu, který potkal v noci. Jasně rudé oči, havraní kadeře, od kterých se odráželo oslnivě světlo a v nichž zářily spony a čelenka, černé roucho, kámen nakroj a plášť… Rozhlédl se, nikde ale nikdo nebyl.

Sevřel prsten v dlani navzdory bolesti ve zraněných prstech. Alespoň něco mu z tohohle nočního dobrodružství zbylo. Na tváři se mu objevil úsměv, když hlasitě zavolal do otevřeného prostoru.

 „Díky!“