Fantasmagoria

 Jdi a zatáhni tu žaluzii. Prostě se zvedni a jdi. To přece není vůbec těžké. Uvedeš do pohybu pár svalů, kostí a šlach a pak ještě pár dalších a už to bude. Žaluzie bude dole a nikdo na tebe neuvidí… Pochyby přibily čas k podlaze a utloukly ho napadrť.

 Nikdo tě nesleduje. Kdo by to dělal? Proč? Přece jsi nezajímavá, nemáš nic cenného, nejsi slavná a bydlíš v takové části města, kde se nikdo nepotuluje. Je to jen pár kroků a jednoduchý pohyb. Zabere to jen chviličku a pak se ti uleví.

 Číhá tam za oknem. Úplně vidím toho vraha, čeká na můj pohyb, aby mě zabil. Pak mi sebere vše, co mám, a odejde. Nedýchám, bojím se, že by mě i ten pohyb prozradil. Ten pohyb hlavy a odporný škleb za oknem jako by byl skutečný. Začíná mi docházet dech, ale raději se udusím, než by mě zabil. Vím, že tam je! Zachraňte mě!

 Panika mě mrazí a ruce se mi začínají klepat. Převalují se přese mě vlny šíleného strachu, téměř mě shodily na podlahu. Jen nezřetelně vnímám vlastní tělo, akutní nedostatek kyslíku, ruce křečovitě svírající opěradlo a oči vytřeštěné na okno. Nikdo tam není. Slyšíš? NIKDO! Nemáš se čeho bát. Nemáš se…

 Proč jsem se sakra dívala na ten film? Čí to byl blbej fór?! Fingovat dobrou zábavu! Při dobré zábavě se ale člověk neklepe a netřeští oči, nepolévá ho studený pot a nemrazí ho. Nebyla to dobrá zábava, opravdu ne! Nechci na to myslet! Určitě dopadnu jako ten…

 …čeho bát. Teď se pohnul! Ten brutální masový vrah už na mě jde! Čeká, až vstanu a půjdu zatáhnout tu žaluzii! Ne, prosím, udělejte to za mě. Dám vám cokoli, když stáhnete tu žaluzii! Prosím! PROSÍM!!! Klepu se tak, že neovládám svoje ruce a pravděpodobně bych nebyla schopná vstát. Sleduji zrníčka prachu a každé z nich mi přivádí do mozku tolik krve, že se zalykám a srdce cítím kdesi nad sebou. Každičký pohyb mě děsí k smrti, každý mi vyráží dech, dusí mě, přikovává k židli, násilně mě škrtí, bere mi i poslední kapku kyslíku, sžírá mě.

 „NE!“ Zaječení mnou projelo jako ostrý nůž. Dech mám tak rychlý, že se mi vzduch ani nestihne dostat do plic a už je násilím rván zpět. „Jen kočka, je to jen kočka!“ křičím a moje vlastní ruce mi rvou vlasy, mlátí mi s hlavou o opěradlo a škrábou kůži. Padám ze židle a za sebou cítím přítomnost vraha, který si pro mě přišel.

 V té nejpaničtější hrůze se slepě vrhám k oknu a křičím do ulice, nevidoucíma očima zakrytýma šílenstvím a vlasy zuřivě hledám. Rvu za tenký provázek a žaluzie s rachotem padají a já společně s nimi, v rukou sevřený tu šňůrku, kterou mé ruce přervaly v agónii mysli. Vidím vraha, jak se zuřivě vrhá na okno a řve vzteky! Chce mě zabít! Žaluzie mu ale brání jako nějaká magická přehrada… Nevidím…

 Jen ticho, klid a mír.