Jdi na obsah Jdi na menu
 


Státy čtvrtého tisíciletí

1. 2. 2009

 Když seděl v pohodlném křesle, nezdálo se nic takové, jakým by to mohl odhalit pohled na vyprahlou poušť kdesi tam daleko. Daleko, co to je? Pár minut. Možná že dřív, když se chodilo jenom pěšky, se to daleko zdálo, teď se pohodlně sedělo a za pět minut by byl na místě, kdyby chtěl. Ale on nechtěl. Za nic na světě.

 Vlastně od té doby, co státy bohatého Severu, jak se mu tak trochu ironicky říkalo, vynalezly (k tomu slovu už také stihl získat odpor) nový způsob humanitární pomoci v Africe, začala se půda pod nohama afrických států drolit ještě víc. Opatření, které tehdy bylo zavedeno, totiž brzy odhalilo i své stinné stránky.

 Nejdřív se návrh intenzivní pomoci státu, který na tom bude zrovna nejhůře, ujal velice dobře. Podařilo se vytáhnout alespoň na čas životní úroveň hned v několika státech, ale posléze přišly tamější vlády na způsob, jak si vypomoci a zadarmo dostat spoustu peněz, potravin a jiných druhů humanitární pomoci.

 A začala zuřivá bitva o to, který ze států na tom bude nejhůře. Vlády, často nedemokratické, odíraly své lidi a ti jim to sežrali pod vidinou dostatku. Uměle se šířily epidemie a na všechno byly zavedeny poplatky. Vyhlašovaly se fingované války. Kojenecká úmrtnost stoupala, zasypávaly se studny a ničily zásoby pitné vody. Byl podporován výhradně směnný obchod, který se nepodepisoval na HDP. Došlo to dokonce až k zakládání požárů a zabíjení dobytka.

 Afrika prostě věděla jak na to. Na Severu zavládly zmatky. Náhle nebylo možno stíhat všechny ty zprávy o katastrofách v chudých a stále chudších zemích. Pracovníci v humanitárních centrech, jakým byl i on, kteří měli určovat, kterémus státu bude vyslána pomoc, zahlcením nevěděli, co dělat. Severská pomoc selhávala a kolabovala. Znovu budovala zasypané studny a léčila umělé epidemie, znovu zakládala chovy vybitých krav a usmiřovala kmeny, které spolu nikdy nezačaly válčit. A tak to šlo pořád dál.

 Pil dnes už třetí hrnek kávy, nemohl si pomoci. Neustále mu na monitoru cosi pípalo a ohlašovalo to příjem dalších katastrof. Copak ten kolotoč nikdy neskončí? Sever vydal nedávno patent na nezištnou pomoc, který určoval pomoc výhradně těm, kteří mají skutečné potíže. Ale žádný z afrických států nehodlal přiznat, že právě on jen předstírá všechny ty neřešitelné problémy a živelné pohromy. Patent sice zrušen nebyl, ale jako by neexistoval.

 Ten den byly vyslány tři mise. Třikrát se totiž změnilo pořadí chudoby států a teď se chystala čtvrtá várka. On už pracoval přesčas a věděl, že dnes jen tak domů nedostane. Museli si vybírat zrovna sobotu za den největšího přílivu tragédií? Potichu zanadával a pustil se do čtení nových zpráv, které neustávaly v pípání. Nakonec vypnul zvuk, na tohle skutečně neměl nervy. Šel sem pracovat pod vidinou, že bude pomáhat lidem a ne desetkrát denně předělávat pořadí nejchudších států.

 Ale tyhle iluze se rozplynuly velmi brzy. Vlády severských států vedly nekonečná jednání o nastalé situaci, zprávy každý den vysílaly alespoň čtvrt hodiny o stavu v Africe a novináři kritizovali o sto šest každý krok a pokus, který byl v tomto směru byť jen malicherně navržen.

 Přečetl pár zpráv a zařadil nový stát na poslední místo. Zablikala červená a objevil se zelený nápis, že mise je připravena k odeslání. Odsouhlasil ji a vyslal jednu ze tří posledních. Za jak dlouho bude moci Sever obnovit pomoc? Skoro všechna byla vyčerpána! Vždy´t i pracovníci v řadových továrnách pracovali částečně pro tohle. Daň pro Afriku byla také novinka.

 Odeslal zbylé dvě mise a usoudil, že pro dnešek by byla další práce zbytečná. Podíval se na číslo, které zuřivě a agresivně zářilo rudou barvou na obrazovce. 174. Sto sedmdesát čtyři nových zpráv! Jak je tohle jen možné?

 Vypnul přístroj a dopil kávu. Cítil se jako přejetý parním válcem, zatímco kdesi tam na jihu válcovaly populace epidemie, požáry a hladomory. Idea humanitární pomoci ztroskotala jako papírová lodička na ohromném útesu lidské vypočítavosti a krutosti. Tak se to občas stane a nezbývá než doufat, že se nastalá situace vyřeší jinou lodičkou. Tentokrát už třeba z kůry. A kdo ví? Možná že časem lidé postaví ohromný dřevěný koráb. Ale ani ten nestačí na kamenné skály…

 Dveře se za ním zavřely a pro dnešek zavřely i hromadu starostí s Afrikou. Nenechá si tím zkazit večer.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nadpis (ako inak)

(Nymonyrya, 8. 2. 2009 15:10)

"Pozitývna" perspektíva pre tento svet. No, vážne treba len dúfať, že sa nič také nestane. Aj keď pri tomto ľudstve je najskôr možné všetko.
Zvláštna poviedka, dobre sa to čítalo.

.....

(Elfairy/Viki/no prostě autor, 31. 1. 2009 20:46)

Už od tebe přebírám tvůj zvrácený styl :-D
To víš, kam až dosáhne lidská blbost a chamtivost... přirovnání k útesu mi přišlo docela trefné.

....

(Proxim, 31. 1. 2009 19:11)

Zvláštně zvrácená myšlenka, soupeření o nejhorší podmínky. Akorát si to trochu odporuje se snahou být na tom dobře, když si škodíš víc, než co ti případná pomoc vynahradí a převýší.