Fantasmagoria

Před dvaceti pěti lety se ztratila dívka - sedmnáctiletá Maria Blueteaerová z rodiny Williama Blueteara. Pohřešována byla dva týdny, pak byla prohlášena za mrtvou, její tělo nebylo nalezeno. Avšak byly nalezeny zvláštní stříbrolesklé stopy na místech, kde pohřešovaná naposledy pobývala. Všichni říkali, že byla poslední dny nějaká zvláštní. Nechovala se normálně, vypadala vyčerpaně a ze školy odcházela po zamrzlých loužích, ačkoli byl teprve říjen. Nikho neví, co se s dívkou stalo, nikdo ji neviděl. Je to ovšem jediné známé tajemné zmizení, kterého jsme se dopátrali. Ale je to opravdová záhada.

     Něco se se mnou děje. Po tom, co se mi zdál ten sen. Ten sen. Kdy jsem viděl někoho, koho bych nikdy už spatřit asi nechtěl. Nebo chtěl? Těžko říct. Čarokrásná. Stříbrná, zlatá a černá. Ze světla stínů se zářícíma bílýma očima. Strašlivá, mocná a neuvěřitelná. Dokonalá. Ten sen mi připadal jako skutečnost. Nevím, co se t se mnou stalo. Ale něco velkého. Co už se nikdy nebude dát napravit.
     Když jdu, připadám si tak lehce. A nezůstávají za mnou stopy. Mohu chodit po tenké vrstvě ledu, po bahně a nepropadnu se. Zůstane jen lehký otisk mého chodidla. Sotva neznatelný. Jak to? Když chci něco zvednout, zvedne se to téměř samo a já nemusím téměř nic dělat. Když se však něčeho dotknu, zůstane na tom lehká lesklá stopa, která skoro není vidět, jen proti světlu. Jak to? Co to je?
     Jdu domů a téměř se vznáším. Bydlím za městem, ale dnes jdu raději pěšky. Co kdybych zase něco provedl? Má přání se totiž některá záhadně plní. Naštve mě někdo, já mu přeju, aby spadl a on opravdu zakopne a spadne. Připadám si vyděděně a jako outsider. Ach jo. Vidím potok, co teče za městem? Budu schopný přejít přes jeho hladinu?
     Zrychlil se mi dech a když jsem pohlédl na prsty u svých rukou, viděl jsem na nich něco jakou stříbrnou jinovatku. Ve vlasech jsem objevil šediny. Ale zvláštní šediny. Lesklé a zářivé. Co se to jen děje... Potok se blíží a já cítím, jak se náhle ochlazuje. Za to také mohu já? Nevím, ale už to raději neřeším. Můžu za to, že on zlomil nohu? Neměl se mi vysmívat. Už jsem u potoka a vidím, jak směrem ode mne hladina pomalu zamrzá. Otáčím se a v panice běžím k mostu, přeběhnu ho a peláším do polí. Jen abych se nemusel dívat na to, jak za mnou rozčeřená hladina zase rozmrzne...
     Běžel jsem lehounce jako pírko a nbyl jsem vůbec vyčerpaný. Ale měl jsem chuť usnout a už nikdy se neprobudit. To ten sen. Proč se mi to muselo zdát? Vzpomněl jsem si na tu smutnou tvář a objal mě smutek. Co se jí asi stalo? Proč byla tak smutná? Z bíle zářících očí kanuly stínové slzy jako perly. Mám chuť se taky rozbrečet, ze soucitu. Ze soucitu nad stínem, který se mi zjevil ve snu. Zastavuji se, už nemám chuť běžet. Pak náhle dostávám nápad. A rozbíhám se k rybníku, který se rozprostírá o kus dál. Musím to zkusit.
     Dobíhám k rybníku a zastavuji se. Připadá mi, že moje tělo se vznese, ale moje duše klesne až k základům země. Není mi dobře. Dívám se na hladinu rybníka a ta pod mým pohledem pomalu zamrzá. "Ne!" vykřikl jsem. Pak jsem odložil batoh, který jsem měl na zádech a s hlubokým nádechem jsem vstoupil do vody. Led se neprolamuje, skoro žádný tam ještě není. Voda už je mi po pás. Pak jsem udělal další krok.
     Poslední vzpomínka byla na hladinu, která se za mnou uzavřela a ledové krystalky, které mě obklopovaly. A stříbrozlatou záři okolo mě.

     Vzpomínala jsem. Na ten sen. Na ten zvláštní sen. Takový se mi ještě nikdy nezdál. Asi sedmnáctiletý kluk ze světla a stínů. Stříbrný, zlatý a černý. Byl tak smutný. Šel po ledové hladině na rybníce a pak se propadl. Nekřičel. Ani se nebránil. Jen zapadl do vody v záblesku stříbrozlaté záři okolo. Led se propadl na jemné krystalky a ty pak zmizely. Podivné...
     Ale od toho snu cítím, že se děje něco zvláštního. Stříbozlatá postava mě pronásleduje a cítím, jak mi pod dotykem tuhne voda pod rukama. Taky se mi jde tak lehce... A ta zvláštní stříbřitá stopa, která zůstává na všem, čeho se dotknu. Nemohu zapomenout na ty smutné bíle zářící oči, ze kterých kanuly slzy jako perly...
Co se to se mnou jen děje?