Fantasmagoria

                Byl tam jeden, který vyčníval nad ostatní. Strom rostoucí do závratných výšin, hleděl na všechny ostatní odkudsi z nadoblačna. A všechny ostatní stromy, byť vysoké a s rozlehlými korunami, musely své zelené hlavy zaklánět, aby spatřily drobné lístky v jeho koruně. Díval se do krajiny a viděl daleko, tak daleko, že ostatní se neodvažovaly ani šeptat si po setmění o takových dálkách.

                Byl vyšší, ale jeho koruna se cele upínala k nebi, takže nikdy nedosáhla majestátní šíře úctyhodných stromů. Jeho kmen se příliš soustředil ke slunci a nikdy nezesílil dostatečně, aby byl vůbec schopen tíhu skutečné koruny nést. Jeho zlatá kůra se nádherně leskla ve světle a v dešti vypadala jako tavící se kov. Jeho listy byly světlounce zelené, nesmírně bledé a drobné a nedokázaly ve své slabosti nikdy pokrýt celé větve, které se křivily směrem k mrakům.

                Když se vrátilo jaro na ptačích křídlech a drobní pěvci obohacovali hovor lesa, nikdy se neusazovali v jeho koruně. Byl příliš vysoko, příliš vystaven větru a pohledu dravců. Kvetl, ale jeho kvítky skoro ani nebylo možné rozeznat od bledých listů. Kam až paměť ostatních stromů sahala, nikdy neviděly žádný plod v jeho koruně.

                Les v poklidu žil ve své tmavé zeleni, milosrdné šíři větvoví, sladce vonících květech, bohatých plodech a životodárně mohutných kmenech. Žádný ze stromů nikdy nepohlédl do krajiny, nespatřil les seshora, jejich kůra byla tmavá a drsná, listy svěže zelené. Ptáci jim zpívali při východech slunce a oni žili a rostli, bránili se společně proti větru a smršti, hovořili spolu nesmírným jazykem stromů.

Ten jediný ale neměl jazyk, kterým by s nimi mohl hovořit. Vítr se do něho opíral a strhával jeho úpění a každodenní úsilí o přežití do nedozírných dálek. Věděl, že se ostatní nejdřív obdivně a posléze opovržlivě, se zakyslou závistí, dívají na jeho výšku a zlatou kůru. Ale nevěděli, že pod ní dřímá život silnější než kmen stromu. Každý den drobní broučci oslabovali strom, který čněl tak vysoko nad všechny ostatní, sám a bez jiného života než svého. Nářek drobných lístků téměř bez mízy se mísil se vzdechy větví neustále ohýbaných větrem. Mnohokrát byl už polámán, ale rostl dál a snažil se dosáhnout na nebe, dotknout se ho a hovořit se sluncem, avšak místo toho jen tiše a teskně šuměl sám pro sebe, každý den osamocenější ve své výši, krásnější ve svém zlatém lesku a vyčerpanější bojem o život.

Brzy se o něj přestali starat, jen občas se na něho podívali a pronesli něco nevraživého. Nepatřil mezi ně, i když byl ještě mladý. Mluvil jinak a o jiných věcech, rozuměli málo a ještě méně rozumět chtěli. Teď mohl pykat, zaslouženě. Má to, co chtěl, je jiný a vyšší než oni, možná krásnější, ale co je na té zlatavé kůře tak úchvatného? Vždyť se podívejte na ty neduživé lístky. Ani jeden ptáček nehnízdí v jeho koruně, je nezdravý. Jednoho dne dojde na má slova, přijdou a podetnou ho, však uvidíte. Ne, spadne sám, až přijde bouře s větrem, zatímco my ztratíme jen pár lístků. Zemře dřív než my všichni, to má z toho, jak chtěl vyrůst až do nebe. Nakonec je jen o trošku vyšší než my, zato o hodně neduživější, jen počkejte, až přijde bouře. To pak uvidíme, kdo má na víc.

Bouře nepřišla. Broučci se dopracovali do nitra stromu a jednoho klidného slunečného odpoledne, kdy se jeho větve zoufale vztahovaly k nebi, se podlomil a zřítil. Padal pomalu, nesmírně pomalu, až se dotkl místo nebe země. Teprve nyní, když jim ležel pod nohama, si povšimli něčeho, co dřív nespatřili. V pokřivené koruně upínající se teď směšně do nikam se třpytil jeden jediný nesmírně drobný plod.