Fantasmagoria

                Místnost. Velká místnost s bílými stěnami, dokonale hladkou podlahou a několika okny. Světlo proniká skly a objasňuje tak, že uprostřed místnosti stojí bytelný stůl a u něho naproti sobě dvě židle.

                Hromada čehosi tmavého leží na stole. Ne snad že by ona hromada vytvářela nějakou specifickou barevnost, spíš v kontrastu se zlámaným světlem všude kolem působí jaksi tmavěji. Stejně tak by ale působila v jakémkoli jiném kontrastu – i ve tmě by stále byla tmavou, mnohem tmavší než všechno kolem ní.

                Také konzistence hromady je čímsi zajímavá. Je to hromada něčeho neobyčejně slizkého, roztékajícího se jako zmrzlina v srpnovém odpoledni, jako bahno, jako něco nesmírně nedokonale zetlelého, ani pevného ani tekutého, cosi se z ní místy odpařuje, a tak nad ní vzniká velký tmavý oblak, těžce visící těsně nad hromadou, ze kterého občas ukápne těžká kapka na stůl.

                Hromada se pohybuje, stahována kamsi dolů, pomalu slizce a odporně přetéká ze stolu, ale stále je vcelku, to se jen jaksi na jednom konci protahuje jako tuhé těsto a pomalu stahuje zbytek. Sem tam něco ukápne na židli a vytvoří to na ní velký tmavý flek, který se rozšiřuje. Leskne se, ale je to spíše lesk vazké tekutiny na povrchu hroudy než lesk čistého povrchu. Povrch této věci, lze-li tak nazvat, je proměnlivý, hrudkovatý a místy nepříjemně hladký.

                Chuchvalec nad hroudou se převaluje. Hromada pomalu přetéká na židli a z ní slizce ukapává na podlahu. Zdá se, jako by se neustále zvětšovala nebo alespoň z jejích hlubin vycházejí pomalé a pomalu praskající bubliny. Neustále zvětšuje svůj objem, jako by zvracela vlastní vnitřnosti a připojovala je k sobě zvenčí. Neustále se rozšiřuje, neustále se zvětšuje, neustále a se leskne a vlní. Hromada jako kdyby věděla, že se na ni kdosi dívá, se snaží ještě víc přidat svým půvabům.

Stvořitel se díval a pozvolna přemýšlel. Nu, dobrá, tak tedy člověk.