Fantasmagoria

 Tupá čepel se snažila, seč byla, projít jemnou a přesto pevnou strukturou dřeva. Proč jen to nejde? Myšlenky na brousek v tu chvíli zachvátily mysl chlapce, který se pokoušel o tento nesmyslný čin. Zatímco zvuky lesa doléhaly k jeho sluchu, on je stále narušoval svými marnými pokusy.

 Přestal na chvíli se svým úsilím a podíval se na čepel. Bývala tak blyštivá! Jako zrcadlo. Hochu, bývávalo. A ty časy jsou prostě pryč. Zkoumal zamyšleným pohledem kus ledové oceli, o které nevěděl vlastně nic. „Proč nechceš řezat? Kéž bych ti porozuměl…“ prohlásil po chvilce, když rozeznal na zašpiněném ostří svůj obraz. Nepoznával podobu, jen smůlu, kusy dřeva a hlínu. Pak jakési rozcuchané vlasy, obrys tváře a to bylo vše. Co ze mě zbylo? Nedomrlý odraz na špinavé čepeli…

 Pustil se do práce s ještě větší vervou. Seděl na jehličí, nohy rozestřené po zemi tak, aby to bylo pohodlné, rukama svíral kus dřeva a otloukal ho. Hlava mu klesala, aby lépe viděl na práci, slunce prosvěcovalo skrz mraky při jejich pouti na obloze a vítr si pohrával s větvemi stromů. Nepřipadal si nepatřičně. Už si zvykl.

 Nic nedokáže zburcovat člověka natolik, jako dotek smrti. Teď ji ucítil jako vosí bodnutí na svém krku. Měl pocit, jako by ho někdo polil ledovou vodou a zamrazil do kostky ledu, dotyk čepel ho přikoval k zemi. Ruce mu ztuhly a cítil, jak není schopný jakkoli se pohnout. Proti své vůli se zvedl, když ho meč k tomu donutil. Byl to zákeřný útok zezadu. Neslyšel jediný zvuk, který by prozrazoval útočníka, jediný zvuk, který by byl porušil ticho. Jistota jeho bystrého sluchu se mu rozpadla před očima stejně snadno jako idyla klidného odpoledne v jediném okamžiku smrtícího překvapení.

 „Dej mi ten nůž,“ jakoby zasyčel hlas přímo do jeho ucha. Ženský hlas, ale tak hluboký, že ještě nikdy takový neslyšel. Ztuhle natáhl ruku s nástrojem dozadu a cítil, jak mu neznámý pařát vyrval jeho poslední známku někdejší kultivace. Když poslední vzpomínka na minulost zmizela nenávratně za ním v prázdnotě, vytratil se i chlad, který svíral jeho hrdlo. Jediná kapka krve stekla mu po krku. Vydechl hluboce, s náhlým uvědoměním, že celou tu dobu zadržoval dech.

 Nechtěl se otočit, nechtěl spatřit útočnici. Přesto tak učinil. To, co jeho oči zaznamenaly, se nedalo dost dobře definovat slovy, která znal. Ženská postava s mečem v ruce, očima celočernýma, pohlcujícíma světlo tak dokonale, že se jím nemohly ani třpytit ani ho odrážet a slzy z nich nemohly kanout. Přesto se mu zdály tak neskonale jasné, vyzařující svou vlastní temnotu, odcizenou od jeho myšlení, nedosažitelnou jeho rozumem a unikající jeho citům.

 V první chvíli nedokázal vnímat nic jiného, než ty oči, nekonečné oči, pohlcující všechno, co dosud znal. Pak sněhobílá pleť, rudé rty a havraní vlasy. Její tvář měla rysy tak dokonalé, že přemýšlel o tom, zda nevidí masku. Nemrkala, dívala se stále na jedno místo. Jako by se dalo určit, kam se vlastně dívala! Nejsou to jen otvory, které ukazují její pravou tvář skrz škrabošku dokonalosti? Nebo… Copak její oči mohou být slepé? V černých šatech s rudým pásem tu stála, ve vlasech zvláštní zřasený závoj s krvavým chocholem. Její ruka svírala meč, třpytivý jako ještě žádný, který v životě spatřil. Promluvila, aniž pohnula rty. Teď již nechtěl o masce pochybovat.

 „Nedívej se do minulosti.“ To jednoduché konstatování ho zamrazilo. Možná to ale nebylo hlasem, ani obsahem slov, jako spíš tou tváří. Led a mráz jím otřásal při každém pohledu na ni. Neznal nic podobného, nikdy neviděl takovou tvář, neslyšel takový hlas. Nůž svírala v ruce a špína na jeho ostří se mu zdála nepatřičná, neboť ona sama zářila do okolí tak dokonalou čistotou, tak odosobněnou aseptickou čistotou, nepřirozenou a nelidskou, až ho to děsilo. Polkl a trvalo mu dlouho, než se odhodlal něco říci.

 „Proč?“

 Čekal jakoukoli reakci, doufal v ni celým srdcem, jen aby porušil tuhle ledovou dokonalost. Nestalo se však nic takového. „Viděla jsem.“ Zřejmě to považovala za odpověď. Nechápal nic, co se tady dělo. Přál si, aby vyčetla z jeho tváře, že nechápal nic z jejích slov, nic z jejího jednání, nic z její existence. Aby mu alespoň něco vysvětlila, naznačila mu, kdo je, odkud přichází, proč. Svou naivitu si uvědomoval jen nejasně. Přesto ještě promluvila slovo. Jediné slovo, poslední. Nebylo mu již souzeno zaslechnout její hlas kdykoli potom.

 „Budoucnost.“

 „Vrať mi můj nůž,“ prohlásil náhle z nejasného popudu. Chtěl ho, zase moct svírat tu uklidňující jistotu. „A odhoď masku!“ vykřikl. Rozčilovala ho ta nekonečná nehybnost, neuvěřitelná nadčasovost a neproniknutelnost. „Stydíš se za svou skutečnou tvář?“

 Pohled, který zahrnoval vše okolo, se náhle zabodl do něho, alespoň mu to tak připadalo. Roztřásl ho strašlivý chlad, ten pohled na něm ulpíval a zaléval ho mrazem. Gestem si zakryl oči, ale nepomohlo to. Schoulil se do sebe a obrannými pohyby se skrýval před tou tváří. „Nech mě být!“ zakřičel na ni. „Proč jsi tady?“

 Malý paprsek slunce se dotkl jeho vlasů a on ucítil jeho teplo. Odkryl si oči a hlavu a vyhlédl ze svého pomyslného krytu. Bál se i dýchat. Ticho, které se rozhostilo kolem, hrobové ticho, si uvědomil až teď. Po vteřině zafoukal vítr a zvuky lesa, život, se opět rozprostřely a zahalily ho svými křídly. Před ním nikdo nestál, jen se mu zdálo, že zahlédl mezi stromy v dálce černou barvu, pak rudý záblesk a dál už nic. Nic.

 Vrhl se na místo, kde předtím seděl a vzal do ruky kousek dřeva, který tam zanechal. Povzdechl si a slzy se mu vedraly do očí. Poslední jistota, přestože již zbytečná, zmizela. Hmatatelnost jeho minulosti nenávratně odešla. Jediné poutající předivo bylo zpřerváno, násilím ukradeno. Dotkl se svého krku a nahmatal uschlou kapku krve. Sevřel dřevo a cítil, jak pod jeho teplým dotykem poslední ranka na krku zmizela. Chvíli tak setrval, v hlubokém zármutku a nepochopení. Myslí mu běhaly vzpomínky a pak mu tam vytanula slova. Viděla jsem. Budoucnost. Viděla jsem budoucnost. Nedívej se do minulosti. Nedívej se tam! Já viděla budoucnost…

 Podíval se nechápavě na to, co držel v ruce. Jak se to tam dostalo? Nevěděl. Kousek dřeva! K čemu? Zvedl se a zahodil ho. Nahmatal si na tvářích stopy slz a zahanbeně se otočil, jako by se bál, že ho někdo viděl. Nevěděl ale o tom, že by plakal. Pohlédl do slunce. Dříve při tomhle pohledu vzpomínal na dřívější roky, teď chtěl také. Slova z jeho mysli zmizela, ticho a prázdno, mír a klid nastolil jeho rozum. Na nic se ho neptal, city neměly co dělat v téhle chvíli. Nevěděl, proč tady je a co tu dělá.

 Bez jakéhokoli vzrušení si uvědomil, že jeho vzpomínky zejí dokonalou prázdnotou a temnotou stejně jako… viděl ty oči vůbec někdy?

 S pískáním se zanořil do lesa, aniž by poznával své okolí, nebo věděl, kam jde. Záleží snad na tom?