Fantasmagoria

Svoboda je fakt, že se můžete pohybovat po cele, kam chcete. Je mi 27 let a tuhle svobodu zakouším za posledních let při každém východu slunce. Od doby, co mě napadla spásná myšlenka o absolutní nadřazenosti hodnot nade vším, i nad zákonem, uběhl už nějaký ten pátek, každopádně ale ne dost, aby moje přesvědčení ztratilo ze svého původního lesku.

 Před několika roky mě to napadlo, člověk ani neví jak, to je prostě osud. Proč se řídit něčím, co mi není vlastní? Mám své vyšší hodnoty. Tehdy byl v mé mysli zavražděn zákon o soukromém vlastnictví a právo na majetek. Přestal existovat, nadobro zproštěn své hodnoty. Ne že by v hlubinách mého mozku sídlil socialismus, ale slovo krádež pozbylo svého hanlivého významu. Začalo znamenat něco jiného. Zloděj byl ten, kdo si vzal, co mu vlastně náleželo stejně jako komukoli jinému. Krádež se stala aktem spravedlnosti. Moje přesvědčení, že konám, pokud ne dobře, tak alespoň ne špatně, mě zcela uchvátilo.

 Potíže nastaly až se zabedněnci, kterým je určeno slepě bránit zákon a takzvaný zdravý rozum. Vzali mi svobodu, zbili ji a odhodili na smetiště. Zločin. Marně jsem se jim pokoušel vysvětlovat, jak ušlechtilé přesvědčení mě vedlo k tomu jednání. Při marných pokusech vnést do jejich zatemněných hlav alespoň trochu jasu mě ani nenechali domluvit.

 A tak trčím tady. Ale zvyknout si není tak těžké. Lidé přestrojující se za anděly, jen bez křídel a s kladoucí podivné otázky, vám pomalu přestanou vadit, když se smíříte s tím, že vás nikdy nepochopí. Stačí jen čekat. Čekat, až vás jejich vybělené náruče pustí na svobodu a pak hlásat o zářné myšlence těm, kteří ji budou moci pochopit. Kteří ji budou chtít pochopit. Kteří ji budou následovat. A převedou ji ve svobodný čin.