Fantasmagoria

Spokojeně se procházel ulicí a pozoroval dění okolo sebe. Byl to slastný pohled. Hukot vznášedel a spídrů svištících kolem mu zněl v uších jako andělská hudba. Na nebi prozářeném sluncem rozeznával tvary antigravitačních talířů, transportů, stíhaček a dalších lodí. Ano, tohle byl ráj pro něho. Běl a šeď domů okolo se vypínala s řadami okem do závratných výšek krášlena četnými balkony, přistávacími rampami a osvětlením. Šťastně si povzdechl.
Život nadlidí byl tak krásný. Stačilo jen se vyhýbat otravným šéfům a sem tam udělat nějakou maličkost. Lidi za něho všechno udělají a on jim za to může třeba dát den volna navíc, ne? Tak proč si špinit ruce prací. Zářivě bílá barva jeho kombinézy podávala o tomto jeho názoru dostatečný důkaz. Rukávy mu zdobily řady spínačů a komunikátorů, za pasem se houpala zbraň. Kdyby nějaký hloupý člověk chtěl něco, co by se mu nelíbilo... Moc je sladká.
Ozvalo se zapípání. Zase to otravné pípání. Přestože by do toho nejraději praštil, odkašlal si, nasadil úsměv, pozvedl ruku a stiskl spínač.
"Kde zase couráš?" ozval se naštvaný hlas. Už zase... Na tuhle otázku měl vypracovanou celou škálu odpovědí. Nikdy ho nemohla zaskočit. "Právě jsem na cestě ke kosmodromu, musím do výzkumného centra podat zprávu o našem nejnovějším plánu na nové lasery křižníků, pane," odvětil tím nejmírnějším hlasem, co jen dokázal. Nezdálo se, že by odpověď druhou stranu uspokojila. "Proč se tam taháš sám? A ještě k tomu pěšky?" "Víte, rád se procházím, dělá mi to dobře." Tenhle argument by uspěl tak před třemi stoletími, ale co se dalo dělat. Nadlidé rádi používali zastaralejší fráze. "Myslíš, že ti to budu věřit?!" zahřmělo na druhém konci komunikátoru. "Chci tě vidět za počítačem tam, kde máš být!" Zapraskání elektřiny a následné zapípání zasignalizovalo ukončení hovoru. Stiskl tlačítko a spustil ruku dolů. Tlumeně zaklel a zamával na nejbližší vznášedlo. Řidič k němu poslušně dojel. Člověk, pomyslel si znechuceně, ale co se dalo dělat, zdálo se, že šéf momentálně nemá náladičku. Bude muset vyhnat lidi z pracoviště, alespoň dočasně. Aby na to nepřišli.
"Do výzkumného komplexu. A rychle," zamumlal a člověk za řízením nakopnul motory a bojácně se od něho odklonil. Proč jsou tu jenom pořád tyhle staré kraksny bez samořízení?! pomyslel si hořce. To bych se nemusel spoléhat na tohohle nižšího ňoumu. Hlavně aby nikdo z těch nižších pitomců nezmáknul jeho momentální problémy se šéfem, to by se mu tak ještě hodilo. Nadlidé byli přece vždycky za ty dobré a dokonalé a tak by tomu mělo i zůstat.
Když po několika minutách stanulo vznášedlo před výzkumným komplexem, vystoupil a rázným krokem se vydal k bráně. Platit za službu dovozu jako nadčlověk? V žádném případě. On je ten mocný, on si může dovolit vše. Vznášedlo zmizelo kamsi do ulic, ale to ho nezajímalo.
Vzduchotěsné ocelové dveře se před ním samy otevřely a když procházel obrovskými chodbami, lidé před ním ustupovali a klidili se mu rychle z cesty. Zastavil se až před výtahem, který ho dovezl do dvacátého osmého patra. Tam rychle vešel do dveří naproti plexisklové terase, škoda že se nemůže chvíli pokochat pohledem na město. Lidé seděli u počítačů a jemu stačil jediný pohled, aby viděl, že pokročili. Samolibě se usmál. Někdy se tihle příživníci hodí. "Vypadněte, všichni ven! Zavolejte mi všechny právoplatné pracovníky, co tu mají být a řekněte jim, že je hledám a ať sem okamžitě přijdou!" zahřměl. Lidé se zvedli a v několika vteeřinách zmizeli.
Zasedl za počítač a krátce zkontroloval práci. Pak trošku předělal několik plánů a vyčkal příchodu spolupracovníků. Privilegovaná místa zastávali jedině nadlidé. Ta nízká chátra pracovala jenom jako uklízečky a podobně podřadné činnosti.
"Šéf?" otázal se nejvyšší z nadlidí. Stačilo jediné přikývnutí a všichni zasdli k práci. Když o chvíli později šéf opravdu přišel zkontrolovat jejich práci, byl spokojený. "Tak jak to tedy vypadá s těmi novými štíty našich křižníků?"

Spokojeně se procházel městem. Zase šéfa obalamutil a šéf se nechal. Všichni mu říkávali, že prý se do výzkumu hodí, takhle prohnaného lenocha prý ještě neviděli. A on věděl, že mají pravdu. A vůbec mu to nevadilo.
Slastně si povzdechl, když kolem něj prosvištěl spídr. Žádné otravné pípání se neozývalo a jeho procházka nebyla ničím rušena.
Život nadlidí byl tak krásný...