Zkouška
17. 11. 2007
Už mám dva měsíce skluz. Těžko říct, zda mi to vůdkyně dělá schválně, jsem zpožděná, nebo na mě prostě jen zapomněli. Nebo snad osud? To je víc než absurdní. Neustále se rozhlížím, jestli někde neuvidím něco, co by mohlo třeba jen naznačovat přibližující se zkoušku. Chodím do školy jako normálně, ale nic není normálního. Ani já. Ve škole to ví jen moje nejlepší kamarádka, která sdílí stejné schopnosti.
A ta už má zkoušku za sebou. Zvládla najít vše, co měla, včas. Zkoušku plnila zrovna když byla na letním táboře, kde o její pravé identitě nikdo nevěděl. Hledala v lese několik artefaktů, o kterých nevěděla ani jak vypadají a taky mi neřekla, jak vypadají. To prý uvidím. A taky mi vyprávěla, jak bylo těžké dostat se přes hlídku nepozorovaně do lesa, když na sobě měla obřadní oblečení, které má sice každý jiné, ale nikdy není vyvedeno do maskovacích barev.
Moje starší sestra už má zkoušku také za sebou. Je sice o rok starší, ale stejně mě to deprimuje. Ona hledala ve škole. A našla. Splnila. Její obřadní oblečení bylo celé červené jako vlčí máky. Byly to nádherné šaty, které jsem jí vždycky záviděla. A teď to všichni očekávají ode mě.
Zkouška je životně důležitý krok, kterým získávám svoji identitu a schopnost létat. To je to, co mě od ostatních odlišuje. Křídla už máme všichni od narození, ale létat dokážeme až když splníme zkoušku. Je to hrozné. Co když to neudělám a nikdy se nebudu moct vznášet jako moje nejlepší kamarádka? Teď v podstatě neustále létá. Několikrát jsem zkoušela, zda-li mi to nepůjde i bez zkoušky, ale měla jsem z toho jen modřiny.
"Hej! Vzbuď se! Zvoní a máme tělák!" Potřásla jsem hlavou, abych si pročistila myšlenky a cosi jsem zabručela. Moje nejlepší kamarádka mi mávala před nosem učebnicí. Rozhlédla jsem se, ale nic zvláštního se nedělo. Služba mazala tabuli, učitel odcházel. Shrnula jsem učebnice do batohu a ten jsem si hodila na záda. Mám sice vymakanou taktiku, jak si nepomačkat křídla, ale nijak mě to netěší, když ani nemůžu létat. Co když na mě zapomněli? Ach jo... Všichni z mého okolí, co jsou stejně staří a obdaření jako já, už zkoušku mají. Jen já ne.
Vytáhla jsem mobil z kapsy batohu a koukla se, jestli mě někdo neotravuje, ale moje překvapení neznalo mezí. Nebyl to můj mobil, ale jakýsi mnohem luxusnější! Cože?? Někdo mi vyměnil mobil za ještě lepší? Proklikala jsem menu, fungoval. Nebyly v něm moje kontakty, jen jakási mně neznámá jména. Co to má znamenat...??
Moje nejlepší kamarádka mi řekla, že tenhle mobil viděla u angličtináře. Takže tak... Sebraly jsme se a vydaly směrem ke kabinetu angličtiny, kde jsme zastihly učitele přede dveřmi.
"Pane profesore, není tohle váš mobil?" zeptala jsem se a doufala, že se mě nezeptá, kde jsem ho našla. Lhaní mi nikdy nešlo. Vzal ho do ruky a rozzářily se mu oči. "Já si říkal, kde jen zůstal! Děkuju ti!" Pak zapadl do kabinetu a mobil si strčil do kapsy a já zůstala stát před zavřenými dveřmi. A mě bylo jasné, že mě někdo chtěl obvinit z krádeže a nastrčil mi jeho mobil. Ale kdo? "Pojď, vrátila jsi mu ho, tak můžem jít," řekla mi mírně kamarádka. Podívala jsem se na ní. "Ale jak se mi jeho mobil dostal do batohu?" Zavrtěla jsem hlavou a otočila se, když jsem uslyšela zvuk otvíraných dveří kabinetu. "A není tohle tvůj mobil?"
Otočila jsem se jako na obrtlíku a několika kroky se vrátila k učiteli. Držel v ruce můj mobil. "Ležel mi na stole, nevím, jak se tam dostal," prohlásil. Přikývla jsem a vzala jsem si svůj telefon. "Díky," prohodila jsem a strčila si mobil do batohu, aniž bych se podívala na displej. "Děkuju."
Až teď mi bylo jasné, že tohle nebylo obvinění z krádeže. To by mi můj mobil někdo šlohnul už napořád. Ne. Tohle bylo něco jiného, zvláštního. Ale proč by mi někdo měnil mobil? Nechápala jsem to, ale nakonec jsem to vyřešila mávnutím ruky a šla jsem společně se svou nejlepší kámoškou k tělocvičnám
A ta už má zkoušku za sebou. Zvládla najít vše, co měla, včas. Zkoušku plnila zrovna když byla na letním táboře, kde o její pravé identitě nikdo nevěděl. Hledala v lese několik artefaktů, o kterých nevěděla ani jak vypadají a taky mi neřekla, jak vypadají. To prý uvidím. A taky mi vyprávěla, jak bylo těžké dostat se přes hlídku nepozorovaně do lesa, když na sobě měla obřadní oblečení, které má sice každý jiné, ale nikdy není vyvedeno do maskovacích barev.
Moje starší sestra už má zkoušku také za sebou. Je sice o rok starší, ale stejně mě to deprimuje. Ona hledala ve škole. A našla. Splnila. Její obřadní oblečení bylo celé červené jako vlčí máky. Byly to nádherné šaty, které jsem jí vždycky záviděla. A teď to všichni očekávají ode mě.
Zkouška je životně důležitý krok, kterým získávám svoji identitu a schopnost létat. To je to, co mě od ostatních odlišuje. Křídla už máme všichni od narození, ale létat dokážeme až když splníme zkoušku. Je to hrozné. Co když to neudělám a nikdy se nebudu moct vznášet jako moje nejlepší kamarádka? Teď v podstatě neustále létá. Několikrát jsem zkoušela, zda-li mi to nepůjde i bez zkoušky, ale měla jsem z toho jen modřiny.
"Hej! Vzbuď se! Zvoní a máme tělák!" Potřásla jsem hlavou, abych si pročistila myšlenky a cosi jsem zabručela. Moje nejlepší kamarádka mi mávala před nosem učebnicí. Rozhlédla jsem se, ale nic zvláštního se nedělo. Služba mazala tabuli, učitel odcházel. Shrnula jsem učebnice do batohu a ten jsem si hodila na záda. Mám sice vymakanou taktiku, jak si nepomačkat křídla, ale nijak mě to netěší, když ani nemůžu létat. Co když na mě zapomněli? Ach jo... Všichni z mého okolí, co jsou stejně staří a obdaření jako já, už zkoušku mají. Jen já ne.
Vytáhla jsem mobil z kapsy batohu a koukla se, jestli mě někdo neotravuje, ale moje překvapení neznalo mezí. Nebyl to můj mobil, ale jakýsi mnohem luxusnější! Cože?? Někdo mi vyměnil mobil za ještě lepší? Proklikala jsem menu, fungoval. Nebyly v něm moje kontakty, jen jakási mně neznámá jména. Co to má znamenat...??
Moje nejlepší kamarádka mi řekla, že tenhle mobil viděla u angličtináře. Takže tak... Sebraly jsme se a vydaly směrem ke kabinetu angličtiny, kde jsme zastihly učitele přede dveřmi.
"Pane profesore, není tohle váš mobil?" zeptala jsem se a doufala, že se mě nezeptá, kde jsem ho našla. Lhaní mi nikdy nešlo. Vzal ho do ruky a rozzářily se mu oči. "Já si říkal, kde jen zůstal! Děkuju ti!" Pak zapadl do kabinetu a mobil si strčil do kapsy a já zůstala stát před zavřenými dveřmi. A mě bylo jasné, že mě někdo chtěl obvinit z krádeže a nastrčil mi jeho mobil. Ale kdo? "Pojď, vrátila jsi mu ho, tak můžem jít," řekla mi mírně kamarádka. Podívala jsem se na ní. "Ale jak se mi jeho mobil dostal do batohu?" Zavrtěla jsem hlavou a otočila se, když jsem uslyšela zvuk otvíraných dveří kabinetu. "A není tohle tvůj mobil?"
Otočila jsem se jako na obrtlíku a několika kroky se vrátila k učiteli. Držel v ruce můj mobil. "Ležel mi na stole, nevím, jak se tam dostal," prohlásil. Přikývla jsem a vzala jsem si svůj telefon. "Díky," prohodila jsem a strčila si mobil do batohu, aniž bych se podívala na displej. "Děkuju."
Až teď mi bylo jasné, že tohle nebylo obvinění z krádeže. To by mi můj mobil někdo šlohnul už napořád. Ne. Tohle bylo něco jiného, zvláštního. Ale proč by mi někdo měnil mobil? Nechápala jsem to, ale nakonec jsem to vyřešila mávnutím ruky a šla jsem společně se svou nejlepší kámoškou k tělocvičnám
***
"...a tudíž máme spojený tělocvik!" Tohle mě vždycky naštvalo. Tělák patřil k mým oblíbeným předmětům a teď se mi stane tohle. Spojený tělák s učitelem, kterého mají kluci! Je to strašlivý idiot... Naše úžasná bezva učitelka si něco udělala s nohou. Proč zrovna teď? Copak si to nemohla udělat třeba o víkendu? Ach jo...
"To je smůla, co?" ozval se škodolibý hlas. Evidentně měl radost ze spojeného tělocviku. "To teda..." prohodila jsem potichu a rychle se vytratila. Dokázal mě naštvat tak rychle, jako nikdo jiný.
"Tak se rozdělte do tělocvičen a vemte si míče na volleyball!" ozval se panovačný hlas. Povzdechla jsem. Volleyball nesnáším! A to jako jednu jedinou část z celého tělocviku! Kamarádka se rozběhla pro míč, ona hrála ráda a vždycky vybrala ten nejlepší míč. Aspoň nějaká kompenzace. Počkala jsem, až se třída nahrne do jedné tělocvičny a pak jsem se s menšinou vydala do té druhé.
Kamarádka se přiřítila s míčem a začaly jsme s rozpinkáním. Když jsme ale zjistily, že učitel se vrátil do kabinetu a dává si tam kafe a na nás kašle, nechaly jsme toho. Mám fakt špatnou náladu. "Zase zkouška?" zeptala se mě. Přikývla jsem. "Jak to, že už dva měsíce, když už i mladší zkoušku mají, se nic neděje!" zvolala jsem možná až moc rozhořčeně. "Vůdkyně ví proč to dělá. Má k tomu důvody," nadhodila. "Hm." Tohle mě vždycky dokázalo naštvat. A vůdkyně už mě taky vytáčela. "Tak se pojď zkusit proletět, třeba to dáš i bez zkoušky. A to bys byla první!" Nechtělo se mi, ale tak cokoli lepší než tady stupidně mlátit do míče.
Vyšly jsme na chodbu a nikdo to ani nezaregistroval. "Pojď ke skříňkám," navrhla ajá jen přikývla. Došly jsme až ke skříňkám a kamarádka roztáhla průhledná a třpytivá křídla. zamávala jimi a vznesla se. Ach jo...
"Zkus to! Prostě jen zamávej křídly!" zavolala na mě a povzbudivě se usmála. Pokusila jsem se o ne příliš vydařený úsměv, nakonec jsem snahy usmát se nechala. Roztáhla jsem křídla. Připadala mi vždycky tak naohrabaná a jakoby mokrá, stejne jako má motýl po tom, co se vylíhne z housenky. Pomalu jsem je rozložila a zamávala. Nic. "Ještě jednou, rychleji, déle!" křikla a ve vzduchu se otočila. Mávala jsem křídly, ale nic se nedělo. "Zkus vyskočit!" Připadala jsem si tak blbě... Ale ani výskok nic nezměnil. Křídla mi stále byla k ničemu. Rezignovaně jsem mávla rukou a sedla si na podlahu. Asi jsem vypadala hodně beznadějně.
Kamarádka se snesla na zem, složila křídla a zatvářila se soucitně a smutně zároveň. "Neboj, to přijde. Přece bys nebyla obdařená jen tak, aby ti to bylo k ničemu," řekla, ale neznělo to zdaleka přesvědčivě. "Já vím. Jen, že... prostě si připadám blbě. Všichni kolem mě už zkoušku mají, jen já ne." "Všichni ne," opravila mě. "Nojo, tak ty, co vůbec neví o nějakých schopnostech samozřejmě ne a ty o pět let mladší taky asi ne!" Už mě to začínalo štvát.
Seděly jsme tam, zády se opíraly o skříňky a zíraly do prázdna. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle byly. Nakonec se zvedla a pomohla mi vstát. "Pojď, asi už bude zvonit. Jdem se převlíct," konstatovala tiše. Šla jsem za ní, ani jsem nevnímala štěstí, že jsem nemusela hrát volleyball.
Došla jsem do šatny a sesunula se na zem. Automaticky jsem vytáhla mobil z batohu a překvapeně se zvedla, když jsem spatřila, že displej svítí. Rychle jsem ho vytáhla a podívala se na displej. Byla tam zpráva, ale ne SMS. Byla napsaná rovnou, jako když bych si psala něčí číslo a nešla přitom do menu. Mělo to svoje zvláštní písmo, zvláštně a elegantně točené. Zaplavil mě špatný pocit. Když se mi zpráva sama odvíjela před očima, nevěděla jsem, co mám dělat.
"Čeká tě zkouška. Máš zde obřadní oděv, vezmi si jej. Dnes v noci musíš najít artefakty v severní a jitřní věži své školy. Pokud je najdeš a správně využiješ, splníš zkoušku. Nezapomeň. Dnes v noci, dřív, než první paprsek slunce osvítí východ musíš najít tyto předměty. Ať tě vše dobré provází. Vůdkyně"
Zaplavil mě tak silný pocit euforie, že jsem vyskočila a s mobilem v ruce jsem začala radostně skákat po šatně. Pak jsem zahlédla kousek něčeho žlutého ve své tašce. Přiskočila jsem a vytáhla celé šaty-žlutá sukně a rukávy a modrý krajkovaný živůtek přecházející do skosené sukně, která mi končila asi u kolen a byla elegnantně přes žlutou rozšiřující se sukni až na zem. Rukávy byly zvonové až do poloviny prstů.
"To je nádhera!" zvolala jsem. A opravdu. Byly krásné, byly to ty nejkrásnější šaty, co jsem kdy měla. Moje kamarádka se šťastně smála. "Tak vidíš! Říkala jsem ti to! A takové krásné šaty, ty ti můžu jenom závidět!" křikla. Vrhla jsem se jí kolem krku. Konečně. Tak to přišlo. Zkouška.
"To je smůla, co?" ozval se škodolibý hlas. Evidentně měl radost ze spojeného tělocviku. "To teda..." prohodila jsem potichu a rychle se vytratila. Dokázal mě naštvat tak rychle, jako nikdo jiný.
"Tak se rozdělte do tělocvičen a vemte si míče na volleyball!" ozval se panovačný hlas. Povzdechla jsem. Volleyball nesnáším! A to jako jednu jedinou část z celého tělocviku! Kamarádka se rozběhla pro míč, ona hrála ráda a vždycky vybrala ten nejlepší míč. Aspoň nějaká kompenzace. Počkala jsem, až se třída nahrne do jedné tělocvičny a pak jsem se s menšinou vydala do té druhé.
Kamarádka se přiřítila s míčem a začaly jsme s rozpinkáním. Když jsme ale zjistily, že učitel se vrátil do kabinetu a dává si tam kafe a na nás kašle, nechaly jsme toho. Mám fakt špatnou náladu. "Zase zkouška?" zeptala se mě. Přikývla jsem. "Jak to, že už dva měsíce, když už i mladší zkoušku mají, se nic neděje!" zvolala jsem možná až moc rozhořčeně. "Vůdkyně ví proč to dělá. Má k tomu důvody," nadhodila. "Hm." Tohle mě vždycky dokázalo naštvat. A vůdkyně už mě taky vytáčela. "Tak se pojď zkusit proletět, třeba to dáš i bez zkoušky. A to bys byla první!" Nechtělo se mi, ale tak cokoli lepší než tady stupidně mlátit do míče.
Vyšly jsme na chodbu a nikdo to ani nezaregistroval. "Pojď ke skříňkám," navrhla ajá jen přikývla. Došly jsme až ke skříňkám a kamarádka roztáhla průhledná a třpytivá křídla. zamávala jimi a vznesla se. Ach jo...
"Zkus to! Prostě jen zamávej křídly!" zavolala na mě a povzbudivě se usmála. Pokusila jsem se o ne příliš vydařený úsměv, nakonec jsem snahy usmát se nechala. Roztáhla jsem křídla. Připadala mi vždycky tak naohrabaná a jakoby mokrá, stejne jako má motýl po tom, co se vylíhne z housenky. Pomalu jsem je rozložila a zamávala. Nic. "Ještě jednou, rychleji, déle!" křikla a ve vzduchu se otočila. Mávala jsem křídly, ale nic se nedělo. "Zkus vyskočit!" Připadala jsem si tak blbě... Ale ani výskok nic nezměnil. Křídla mi stále byla k ničemu. Rezignovaně jsem mávla rukou a sedla si na podlahu. Asi jsem vypadala hodně beznadějně.
Kamarádka se snesla na zem, složila křídla a zatvářila se soucitně a smutně zároveň. "Neboj, to přijde. Přece bys nebyla obdařená jen tak, aby ti to bylo k ničemu," řekla, ale neznělo to zdaleka přesvědčivě. "Já vím. Jen, že... prostě si připadám blbě. Všichni kolem mě už zkoušku mají, jen já ne." "Všichni ne," opravila mě. "Nojo, tak ty, co vůbec neví o nějakých schopnostech samozřejmě ne a ty o pět let mladší taky asi ne!" Už mě to začínalo štvát.
Seděly jsme tam, zády se opíraly o skříňky a zíraly do prázdna. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle byly. Nakonec se zvedla a pomohla mi vstát. "Pojď, asi už bude zvonit. Jdem se převlíct," konstatovala tiše. Šla jsem za ní, ani jsem nevnímala štěstí, že jsem nemusela hrát volleyball.
Došla jsem do šatny a sesunula se na zem. Automaticky jsem vytáhla mobil z batohu a překvapeně se zvedla, když jsem spatřila, že displej svítí. Rychle jsem ho vytáhla a podívala se na displej. Byla tam zpráva, ale ne SMS. Byla napsaná rovnou, jako když bych si psala něčí číslo a nešla přitom do menu. Mělo to svoje zvláštní písmo, zvláštně a elegantně točené. Zaplavil mě špatný pocit. Když se mi zpráva sama odvíjela před očima, nevěděla jsem, co mám dělat.
"Čeká tě zkouška. Máš zde obřadní oděv, vezmi si jej. Dnes v noci musíš najít artefakty v severní a jitřní věži své školy. Pokud je najdeš a správně využiješ, splníš zkoušku. Nezapomeň. Dnes v noci, dřív, než první paprsek slunce osvítí východ musíš najít tyto předměty. Ať tě vše dobré provází. Vůdkyně"
Zaplavil mě tak silný pocit euforie, že jsem vyskočila a s mobilem v ruce jsem začala radostně skákat po šatně. Pak jsem zahlédla kousek něčeho žlutého ve své tašce. Přiskočila jsem a vytáhla celé šaty-žlutá sukně a rukávy a modrý krajkovaný živůtek přecházející do skosené sukně, která mi končila asi u kolen a byla elegnantně přes žlutou rozšiřující se sukni až na zem. Rukávy byly zvonové až do poloviny prstů.
"To je nádhera!" zvolala jsem. A opravdu. Byly krásné, byly to ty nejkrásnější šaty, co jsem kdy měla. Moje kamarádka se šťastně smála. "Tak vidíš! Říkala jsem ti to! A takové krásné šaty, ty ti můžu jenom závidět!" křikla. Vrhla jsem se jí kolem krku. Konečně. Tak to přišlo. Zkouška.
***
Později mi ale došlo, že to nebudou jenom krásné šaty a létání. Ne, tohle bude i ta zkouška. V noci se do školy nedostanu, takže tady budu muset zůstat a to tak, aby mě nikdo nezpozoroval. Nabízelo se jednoduché řešení-ve skříňce. Asi nejjednodušší a nejspolehlivější řešení. A pak severní a jitřní věž. Naše škola má nespočet věží. Jak mám do háje vědět, která je severní a která jitřní?? Severní se mi už určit jak takž podařilo pomocí světových stran, ale jitřní... Možná východní? Těžko říct.
Každopádně vím, která je východní a která severní. To snad bude stačit. Ale co když ty artefakty budou malé, takže je nenajdu? Ne, to snad ne...
Hlodaly ve mě pochybnosti. Tohle je moje první aposlední příležitost, jak moci létat a získat další pravomoce a privilegia. Pokud to neudělám... Co když to neudělám? Vyhodí mě? Uřežou mi křídla? Seberou mi všechno, čím se liším od ostatních? Neznám nikoho ze svého okolí, kdo by to neudělal. I když neznám příliš obdařených lidí... Budou si na mě ukazovat prstem? Tahle neudělala zkoušku! Vidíte to? Taková ostuda! Že se nestydí dělat takovou pověst svojí rodině!
Vůbec jsem nevnímala učitelku, která si tam vepředu cosi plkala. Trápily mě docela jiné starosti. Když už konečně zkoušku budu dělat, tak tohle... Vždycky jsem sin epřála nic jiného, jen dělat zkoušku. Ani mě nenapadlo,ž e bych ji třeba neudělala. To by byla katastrofa. Asi bych se stala jen normálním obyčejným člověkem. Jen to ne! To by bylo to nejhorší. Vůdkyně by mě taky zavrhla...
To ne! Prosím!
Každopádně vím, která je východní a která severní. To snad bude stačit. Ale co když ty artefakty budou malé, takže je nenajdu? Ne, to snad ne...
Hlodaly ve mě pochybnosti. Tohle je moje první aposlední příležitost, jak moci létat a získat další pravomoce a privilegia. Pokud to neudělám... Co když to neudělám? Vyhodí mě? Uřežou mi křídla? Seberou mi všechno, čím se liším od ostatních? Neznám nikoho ze svého okolí, kdo by to neudělal. I když neznám příliš obdařených lidí... Budou si na mě ukazovat prstem? Tahle neudělala zkoušku! Vidíte to? Taková ostuda! Že se nestydí dělat takovou pověst svojí rodině!
Vůbec jsem nevnímala učitelku, která si tam vepředu cosi plkala. Trápily mě docela jiné starosti. Když už konečně zkoušku budu dělat, tak tohle... Vždycky jsem sin epřála nic jiného, jen dělat zkoušku. Ani mě nenapadlo,ž e bych ji třeba neudělala. To by byla katastrofa. Asi bych se stala jen normálním obyčejným člověkem. Jen to ne! To by bylo to nejhorší. Vůdkyně by mě taky zavrhla...
To ne! Prosím!
***
Mačkala jsem se v obřadním oděvu v těsné skříňce. Tohle mi tak chybělo. Šaty mi byly úplně akorát. Byly krásné, ale ani jsem to nevnímala. Bolelo mě snad všechno, co mohlo. Seděla jsem na hromadě učebnic v tom uzounkém prostoru a zaobírala se problematikou klaustrofobie. Ne, tohle není to, co jsem si tak úpěnlivě přála, že ne? Nikdo mě tu neobjeví a já pak jen vylezu. Au...To prostě není fér. Jsem tu teprve půl hodiny a už mám pocit, že to déle nevydržím. Příšerné.
Ale mělo to jednu výhodu, mohla jsem se pořádně zamyslet nad událostmi posledních dní. Vyměněný mobil nebyl dílem náhody, byl plánem vůdkyně. Ale proč by mi ho brala jen proto, aby mi ho zase vrátila? Nechápala jsem to. Snad nějaký vedlejší záměr, ale přišlo mi to celé vzhůru nohama. A ještě k tomu angličtinář. Třeba mě to mělo na něco upozornit. Na něco poukázat. Ale na co? A proč?
Chvíli jsem si nad tím lámala hlavu, ale po chvilce jsem to vzdala. Ať jsem se snažila sebevíc, žádné smysluplné řešení mě nenapadlo. Všechno je to zamotané. V pocledních dnech se toho stalo tolik... Jak jsem si jen mohla myslet, že přibližující zkoušku uvidím v nějakých souvislostech s událostmi okolo? Bláznivina. V okolních událostech jsem akorát tak mohla mít pěkný zmatek. Pořád jsem čekala, že uvidím něco neobvyklého a z toho vysoudím, že se blíží zkouška. To bylo prostě čiré zoufalství. Asi jsem se pomátla, nic nechápu. Nevím, proč se to všechno stalo, nevidím žádné souvislosti, prostě nic. Jenom sled divných událostí...
Seděla jsem ve skříňce a přemýšlela nad vším, co mi vrtalo hlavou. Pak mi v hlavě ale vyvstal naprosto absurdní nápad. Co když je angličtinář taky obdařený? To snad ne! Nedovedla jsem si ho představit, jak létá. I přesto, že mě všechno bolelo, jsem vyprskla smíchy. Ani žádný obřadní oděv mi na něj neseděl. To není možné... Ale možná zrovna to mi naznačovala vůdkyně. Ale to je přece blbost... A co když není? Co když má opravdu schopnosti? Ne, je to kravina. Asi už jsem se zbláznila. Z toho sezení v těsném prostoru skříňky. Z toho všeho.
Čas se děsně vlekl. Když už jsem opravdu měla pocit, že zešílím, začalo se stmívat. Konečně... Po chvilce už jsem přestala čekat na tmu a vylezla jsem ze skříňky. Podlomily se mi nohy a chvíli jsem jen tak seděla na podlaze, protože jsem se prostě nemohla zvednout. Po setmění už ve škole nikdo nikdy není, kromě těch, co zrovna dělají zkoušku. Trošku nervózně jsem se usmála a pomalu se zvedla. Zamkla jsem skříňku a protáhla se. Konečně volný prostor!
Pak jsem ale začala uvažovat trošku realističtěji. Musím najít artefakty dřív, než obloha na východě začne světlat. No, mám co dělat. Koukla jsem z okna, lampy na ulici už svítily. Bezva, jdu na to. Šla jsem po schodech do severní věže, pak to vezmu do východní a budu doufat, že to najdu. A pokud ne... Ne, na to nebudu myslet. Prostě to najdu. Musím.
Po cestě jsem otevřela okno a vykoukla ven. Hvězdy už svítily a měsíc taky. Tak teď už můžu opravdu začít hledat. Srdce mi tlouklo tak silně, že to muselo být slyšet na míle daleko. Když jsem došla k patě severní věže, pustila jsem se po schodech nahoru a přitom se rozhlížela. Nikde nic. Prohlédla jsem celé schody i všechno okolo, až jsem se dostala na vrchol. Ale nikde nic nebylo. Seběhla jsem zase dolů, zachvátila mě panika. Pak jsem se pustila k východní věži. Přece tu něco musí být!
S bušícím srdcem jsem doběhla k východní věži a vydala se pomalu po schodech nahoru. Zoufaltsví a napětí ve mně sílilo, když jsem vylezla až nahoru. Vyhlédla jsem ven, ale nikde nic. Ani na parapetu, ani mezi okny, prostě nic. Panika se stupňovala. Neudělám zkoušku. Nikdy nebudu moct létat. Vůdkyně i rodina mě zavrhnou. Všuchni mnou budou pohrdat. Neeeeeee!
Začala jsem horečně pobíhat sem a tam. Někde něco přeci musí být! Náhle, ani nevím proč, se mi v hlavě neodbytně vybavila písnička. Byla to písnička, kterou jsem znala z dětství. Píseň, kterou mi zpívali rodiče, když jsem byla malá. Vybavila se mi i slova. Nedalo se to zastavit. Jazyk obdařených mi splynul ze rtů dřív, než jsem stihla cokoli udělat a melodie se rozezněla liduprázdnou věží.
"Ellainne, si resion á leeriolli,
caires tu hiallen piqei a siloi..."
Vážně nevím, co se to se mnou dělo. Zpívala jsem jednoduchou trylkovanou melodii tak čistě, jak jen to moje ne příliš trénované hlasivky zvládaly. Můj hudební citlivý sluch mi teď asi nefungoval, ale přesto mi můj hlas zněl zvláštně jasně. Znělo to děsivě. Zvuk se rozléhal celou věží a naplnil ji jako voda postupně naplňuje prázdnou lahev. Vážně nevím, proč jsem tu píseň zpívala. Pak jsem jako ve snu otevřela okno a zpěv se rozezněl do dáli.
Normálně bych to neudělala, ale teď mi to připadalo... ani nevím. Prostě mi to nevadilo. Rozpřáhla jsem ruce a můj hlas se snesl jako stříbrný déšť na zem. Zesiloval a zněl stále dál a dál...
Začal vát vítr. Rozevlál mi vlasy a bral mi dech od úst, kradl mi slova. Ale já zpívala dál, stále jasněji a hlasitěji. Pronikavá píseň neustávala, šaty i vlasy mi vlály a já nevěděla, co dělám. Pak ale zpěv přestal. Necítila jsem nic. Vítr ustal, okno se samo zabouchlo. Já jsem se zhroutila na podlahu, vyčerpaná a bezmocná. V krku mě pálilo, ale vnímala jsem to jako kdyby to prožíval někdo jiný. Něco se se mnou dělo a já nevěděla co. Když jsem konečně pozvedla hlavu, abych zalapala po dechu, spatřila jsem drobounký záblesk. Co to je?
S vypětím sil jsem natáhla ruku a dotkla se třpytivého předmětu. Prsty se mi sevřely kolem malého kamene ve tvaru čtyřcípé hvězdy. Třpytil se jako stříbro samo a vyzařoval bělavou záři. Zkouška... Unaveně jsem se usmála a vyčerpaně si kámen přitáhla k sobě.
Po chvíli námahy jsem se byla schopná zvednout. Vyškrábala jsem se na nohy a chvíli stála opřená o parapet a těžce oddechovala. Nevím, jak dlouho jsem scházela schody dolů, ale když jsem dorazila do severní věže, hodiny ve městě začaly odbíjet. Počítala jsem a s každým dalším úderem mi mizela ze srdce naděje a vlévala se panika a strach. Tři, čtyři... Cože? už čtyři hodiny ráno? Jak je to možné?
Začala jsem s horečným hledáním a těžko popsat moje pocity, když jsem pátrala po jakémkoli zdroji světla, třpytu nebo něčem podobném. Nic. Nikde nic. To snad ne! Cítila jsem, jak mi do očí vstupují slzy. Copak nemůžu mít jednou v životě štěstí? Být v něčem dobrá? A teď neudělám zkoušku. Jak dlouho jsem jen snila o tom, že se ze mě stane nejmocnější obdařený člověk na zemi. Bez zkoušky... Hořce jsem se usmála. Jak jsem jen mohla být tak naivní?
I moje naděje, že se se mnou zase něco stane, jako předtím, začala postupem času vyprchávat. Spočítala jsem, že slunce začne vycházet za necelých sedm minut. Najednou mě přešla veškerá chuť žít. Stejně bych nikdy nemohla mít normální a šťastný život. Proč jsem vlastně na tomhle světě? Ani už jsem se nesnažila cokoli hledat. Sedla jsem si na zem, můj obřadní šat byl stejně už špinavý. Slzy mi kanuly po tvářích, když hodiny odbíjely další čtvrt hodinu pryč. Ještě tři minuty a začne svítat.
Podívala jsem se z okna a zamrkala jsem. Pak mě napadlo, že bych mohla vyskočit z věže. V obřadním šatu. Ano a byla by to záhada pro všechny. Všichni by se o mě taky jednou zajímali. Byla bych slavná. Mírně jsem se usmála. V zoufalství napadne člověka hodně věcí. Pomalu jsem se zvedla ze země a odšla k oknu.
"Sbohem," zašeptala jsem. Naposled jsem pomyslela na své přátele, rodiče, sourozence a z očí mi vyhrkly slzy s novou intenzitou. Otevřela jsem okno a ovanul mě chladný vítr. Slunce vyjde za minutu. Počítala jsem a když zbývalo ještě pět vteřin, naposledy jsem se ohlédla a už při zpětném pohledu jsem se odrazila.
V posledním pohledu jsem náhle ale spatřila záblesk jako noc černého krystalu ležícího ve výklenku v tmavé zdi. Pak mi výhled zakryl parapet. "Neeeeeee!"
Můj výkřik se nesl daleko nocí stejně jako můj zpěv předtím. Kdybych počkala s odrazem ještě vteřinu, mohla jsem mít zkoušku... Celý můj život jsem viděla přede mnou, jako leporelo, které se právě rozložilo. Slzy mi bral vítr. Pak jsem se podívala k východu, při rychlém pádu jsem skoro nic neviděla. Poslední východ slunce. První paprsky vyrazily zpoza zakřiveného zemského povrchu a vystřelily dál. Osvítily mi tvář. Země se neúprosně blížila...
Pak jsem ale ucítila, že se cosi děje. V mých křídlech se rozproudila zvláštní síla a projel mnou jakýsi blesk. Jakoby samy se moje křídla rozpohybovala a rozčeřila vzduch. Pak už jsem akorát cítila strašlivý náraz do země. Zkoušku jsem splnila.
Ale mělo to jednu výhodu, mohla jsem se pořádně zamyslet nad událostmi posledních dní. Vyměněný mobil nebyl dílem náhody, byl plánem vůdkyně. Ale proč by mi ho brala jen proto, aby mi ho zase vrátila? Nechápala jsem to. Snad nějaký vedlejší záměr, ale přišlo mi to celé vzhůru nohama. A ještě k tomu angličtinář. Třeba mě to mělo na něco upozornit. Na něco poukázat. Ale na co? A proč?
Chvíli jsem si nad tím lámala hlavu, ale po chvilce jsem to vzdala. Ať jsem se snažila sebevíc, žádné smysluplné řešení mě nenapadlo. Všechno je to zamotané. V pocledních dnech se toho stalo tolik... Jak jsem si jen mohla myslet, že přibližující zkoušku uvidím v nějakých souvislostech s událostmi okolo? Bláznivina. V okolních událostech jsem akorát tak mohla mít pěkný zmatek. Pořád jsem čekala, že uvidím něco neobvyklého a z toho vysoudím, že se blíží zkouška. To bylo prostě čiré zoufalství. Asi jsem se pomátla, nic nechápu. Nevím, proč se to všechno stalo, nevidím žádné souvislosti, prostě nic. Jenom sled divných událostí...
Seděla jsem ve skříňce a přemýšlela nad vším, co mi vrtalo hlavou. Pak mi v hlavě ale vyvstal naprosto absurdní nápad. Co když je angličtinář taky obdařený? To snad ne! Nedovedla jsem si ho představit, jak létá. I přesto, že mě všechno bolelo, jsem vyprskla smíchy. Ani žádný obřadní oděv mi na něj neseděl. To není možné... Ale možná zrovna to mi naznačovala vůdkyně. Ale to je přece blbost... A co když není? Co když má opravdu schopnosti? Ne, je to kravina. Asi už jsem se zbláznila. Z toho sezení v těsném prostoru skříňky. Z toho všeho.
Čas se děsně vlekl. Když už jsem opravdu měla pocit, že zešílím, začalo se stmívat. Konečně... Po chvilce už jsem přestala čekat na tmu a vylezla jsem ze skříňky. Podlomily se mi nohy a chvíli jsem jen tak seděla na podlaze, protože jsem se prostě nemohla zvednout. Po setmění už ve škole nikdo nikdy není, kromě těch, co zrovna dělají zkoušku. Trošku nervózně jsem se usmála a pomalu se zvedla. Zamkla jsem skříňku a protáhla se. Konečně volný prostor!
Pak jsem ale začala uvažovat trošku realističtěji. Musím najít artefakty dřív, než obloha na východě začne světlat. No, mám co dělat. Koukla jsem z okna, lampy na ulici už svítily. Bezva, jdu na to. Šla jsem po schodech do severní věže, pak to vezmu do východní a budu doufat, že to najdu. A pokud ne... Ne, na to nebudu myslet. Prostě to najdu. Musím.
Po cestě jsem otevřela okno a vykoukla ven. Hvězdy už svítily a měsíc taky. Tak teď už můžu opravdu začít hledat. Srdce mi tlouklo tak silně, že to muselo být slyšet na míle daleko. Když jsem došla k patě severní věže, pustila jsem se po schodech nahoru a přitom se rozhlížela. Nikde nic. Prohlédla jsem celé schody i všechno okolo, až jsem se dostala na vrchol. Ale nikde nic nebylo. Seběhla jsem zase dolů, zachvátila mě panika. Pak jsem se pustila k východní věži. Přece tu něco musí být!
S bušícím srdcem jsem doběhla k východní věži a vydala se pomalu po schodech nahoru. Zoufaltsví a napětí ve mně sílilo, když jsem vylezla až nahoru. Vyhlédla jsem ven, ale nikde nic. Ani na parapetu, ani mezi okny, prostě nic. Panika se stupňovala. Neudělám zkoušku. Nikdy nebudu moct létat. Vůdkyně i rodina mě zavrhnou. Všuchni mnou budou pohrdat. Neeeeeee!
Začala jsem horečně pobíhat sem a tam. Někde něco přeci musí být! Náhle, ani nevím proč, se mi v hlavě neodbytně vybavila písnička. Byla to písnička, kterou jsem znala z dětství. Píseň, kterou mi zpívali rodiče, když jsem byla malá. Vybavila se mi i slova. Nedalo se to zastavit. Jazyk obdařených mi splynul ze rtů dřív, než jsem stihla cokoli udělat a melodie se rozezněla liduprázdnou věží.
"Ellainne, si resion á leeriolli,
caires tu hiallen piqei a siloi..."
Vážně nevím, co se to se mnou dělo. Zpívala jsem jednoduchou trylkovanou melodii tak čistě, jak jen to moje ne příliš trénované hlasivky zvládaly. Můj hudební citlivý sluch mi teď asi nefungoval, ale přesto mi můj hlas zněl zvláštně jasně. Znělo to děsivě. Zvuk se rozléhal celou věží a naplnil ji jako voda postupně naplňuje prázdnou lahev. Vážně nevím, proč jsem tu píseň zpívala. Pak jsem jako ve snu otevřela okno a zpěv se rozezněl do dáli.
Normálně bych to neudělala, ale teď mi to připadalo... ani nevím. Prostě mi to nevadilo. Rozpřáhla jsem ruce a můj hlas se snesl jako stříbrný déšť na zem. Zesiloval a zněl stále dál a dál...
Začal vát vítr. Rozevlál mi vlasy a bral mi dech od úst, kradl mi slova. Ale já zpívala dál, stále jasněji a hlasitěji. Pronikavá píseň neustávala, šaty i vlasy mi vlály a já nevěděla, co dělám. Pak ale zpěv přestal. Necítila jsem nic. Vítr ustal, okno se samo zabouchlo. Já jsem se zhroutila na podlahu, vyčerpaná a bezmocná. V krku mě pálilo, ale vnímala jsem to jako kdyby to prožíval někdo jiný. Něco se se mnou dělo a já nevěděla co. Když jsem konečně pozvedla hlavu, abych zalapala po dechu, spatřila jsem drobounký záblesk. Co to je?
S vypětím sil jsem natáhla ruku a dotkla se třpytivého předmětu. Prsty se mi sevřely kolem malého kamene ve tvaru čtyřcípé hvězdy. Třpytil se jako stříbro samo a vyzařoval bělavou záři. Zkouška... Unaveně jsem se usmála a vyčerpaně si kámen přitáhla k sobě.
Po chvíli námahy jsem se byla schopná zvednout. Vyškrábala jsem se na nohy a chvíli stála opřená o parapet a těžce oddechovala. Nevím, jak dlouho jsem scházela schody dolů, ale když jsem dorazila do severní věže, hodiny ve městě začaly odbíjet. Počítala jsem a s každým dalším úderem mi mizela ze srdce naděje a vlévala se panika a strach. Tři, čtyři... Cože? už čtyři hodiny ráno? Jak je to možné?
Začala jsem s horečným hledáním a těžko popsat moje pocity, když jsem pátrala po jakémkoli zdroji světla, třpytu nebo něčem podobném. Nic. Nikde nic. To snad ne! Cítila jsem, jak mi do očí vstupují slzy. Copak nemůžu mít jednou v životě štěstí? Být v něčem dobrá? A teď neudělám zkoušku. Jak dlouho jsem jen snila o tom, že se ze mě stane nejmocnější obdařený člověk na zemi. Bez zkoušky... Hořce jsem se usmála. Jak jsem jen mohla být tak naivní?
I moje naděje, že se se mnou zase něco stane, jako předtím, začala postupem času vyprchávat. Spočítala jsem, že slunce začne vycházet za necelých sedm minut. Najednou mě přešla veškerá chuť žít. Stejně bych nikdy nemohla mít normální a šťastný život. Proč jsem vlastně na tomhle světě? Ani už jsem se nesnažila cokoli hledat. Sedla jsem si na zem, můj obřadní šat byl stejně už špinavý. Slzy mi kanuly po tvářích, když hodiny odbíjely další čtvrt hodinu pryč. Ještě tři minuty a začne svítat.
Podívala jsem se z okna a zamrkala jsem. Pak mě napadlo, že bych mohla vyskočit z věže. V obřadním šatu. Ano a byla by to záhada pro všechny. Všichni by se o mě taky jednou zajímali. Byla bych slavná. Mírně jsem se usmála. V zoufalství napadne člověka hodně věcí. Pomalu jsem se zvedla ze země a odšla k oknu.
"Sbohem," zašeptala jsem. Naposled jsem pomyslela na své přátele, rodiče, sourozence a z očí mi vyhrkly slzy s novou intenzitou. Otevřela jsem okno a ovanul mě chladný vítr. Slunce vyjde za minutu. Počítala jsem a když zbývalo ještě pět vteřin, naposledy jsem se ohlédla a už při zpětném pohledu jsem se odrazila.
V posledním pohledu jsem náhle ale spatřila záblesk jako noc černého krystalu ležícího ve výklenku v tmavé zdi. Pak mi výhled zakryl parapet. "Neeeeeee!"
Můj výkřik se nesl daleko nocí stejně jako můj zpěv předtím. Kdybych počkala s odrazem ještě vteřinu, mohla jsem mít zkoušku... Celý můj život jsem viděla přede mnou, jako leporelo, které se právě rozložilo. Slzy mi bral vítr. Pak jsem se podívala k východu, při rychlém pádu jsem skoro nic neviděla. Poslední východ slunce. První paprsky vyrazily zpoza zakřiveného zemského povrchu a vystřelily dál. Osvítily mi tvář. Země se neúprosně blížila...
Pak jsem ale ucítila, že se cosi děje. V mých křídlech se rozproudila zvláštní síla a projel mnou jakýsi blesk. Jakoby samy se moje křídla rozpohybovala a rozčeřila vzduch. Pak už jsem akorát cítila strašlivý náraz do země. Zkoušku jsem splnila.
***
"Je naživu, moc ji uzdravila. Snad někdo vyšší chce, aby žila." Hlas vůdkyně mě probudil. Jsem živá? Cože? Jakto? Otevřela jsem oči a okamžitě jsem pocítila strašnou bolest v hlavě. Můj bolestný povzdech přivedl pozornost vůdkyně na mě.
Sametově černé oči se na mě upřely. Byla oblečená v jasně bílých šatech a v uhlových dlouhých vlasech se třpytila stříbrná čelenka. Položila mi ruku na čelo. "Spi a moc ať tě uzdraví," řekla tiše. Cítila jsem energii proudit z její ruky do mě. Nezmohla jsem se na nic, jen jsem zavřela oči a propadla se do černých hlubin spánku. Poslední, co jsem slyšela byla sice jen dvě slova, ale myslela jsem, že ještě nikdy jsem nebyla tak šťastná. Přestože už se možná z lůžka nezvednu a budu nadosmrti mrzák.
"Zkoušku splnila."
Sametově černé oči se na mě upřely. Byla oblečená v jasně bílých šatech a v uhlových dlouhých vlasech se třpytila stříbrná čelenka. Položila mi ruku na čelo. "Spi a moc ať tě uzdraví," řekla tiše. Cítila jsem energii proudit z její ruky do mě. Nezmohla jsem se na nic, jen jsem zavřela oči a propadla se do černých hlubin spánku. Poslední, co jsem slyšela byla sice jen dvě slova, ale myslela jsem, že ještě nikdy jsem nebyla tak šťastná. Přestože už se možná z lůžka nezvednu a budu nadosmrti mrzák.
"Zkoušku splnila."
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
