Fantasmagoria

 Oproti temné modré, zčeřené vodní hladině vypadal okolní písek zářivě, dokonce oslnivě. Na břehu stála malá postava dívky s dlouhými vlnitými havraními vlasy, pohlížející do vln nepřítomným pohledem a přitom se pohupující do rytmu jakési neslyšitelné melodie. Vítr si hrál s jejími kadeřemi a čeřil hladinu, do které se vpaloval její upřený pohled.

 Její rty zašeptaly pár slov jazykem, který se jí po hodinách úmorné dřiny, podařilo vštípit si do hlavy. Doufala, že ten, ke komu by náhodou donesl vítr tichá slova, nebude rozumět. I když by jazyk uměl, tak s její výslovností…
 „Siio!“ Křik za ní zesílil, když si jí přicházející evidentně všimla. Neotočila se, jen odrecitovala další verš. „Tak Siio! Jsi snad hluchá?“ Věděla, že ji najdou. Nikdy se neskrývala déle jak den či dva, vždy se nechala najít. Vědomí prosťáčka, za kterého ji považovali, jí vyhovovalo.
 Kdosi jí položil ruku na rameno. Otočila se a pohlédla do světle šedých očí, tak rozdílných od jejích jasně ametystových. Nedívaly se zrovna přátelsky, co se dalo dělat. V hlavě jí zazněly další verše.
     „Kde se zase touláš? Myslíš si, že se uleješ? Máš spoustu zameškaných hodin! Takhle z tebe nikdy nic nebude!“ Slova, která jí měla zůstat u srdce a kvůli kterým by se měla pokorně omlouvat jí jen prolétla hlavou.
 „Tak to bychom měli. Jak si to asi představuješ? Mám to tady napsané: Siia la Rainne - zameškaných dvanáct hodin Historie, čtrnáct Telepatie, patnáct Filozofie a dvacet - dokonce dvacet – jazyků! A to je jen to hlavní. Chceš to vyjmenovat všechno? Měla bych to udělat, ale nechám to na učiteli! Ten ti to zavaří! A teď padej do školy, nemysli si, že se na tebe bude čekat!“
     Dozorkyně, která si pro Siiu přišla, byla sice z řad studentů, ale především z řad dozorců. Ti měli na starost všechny studenty, kteří taková privilegia, neměli. Snem snad každého z mladších studentů, bylo stát se dozorcem. A tato dozorkyně byla obzvlášť pověstná. Jmenovala se Liria a byla z úplně jiného kontinentu než drtivá většina studentů školy.
     Ale přes moře se Siia nikdy nedostala, aby se podívala do domoviny této dívky s krátkými popelavě šedými vlasy a neobyčejně silným a ječivým hlasem. Přestože ji všichni nesnášeli, Siia v jejích očích viděla vlny moře, ke kterým tak často chodila a kochala se jimi. Teď ji Liria hnala vpřed ke škole a zasypávala výhrůžkami, že takhle to opravdu dál nepůjde a že si to schytá a ona že za to dostane zvláštní pochvalu, jak Siiu chytila.
     Přestože se Siia necítila zrovna nejlíp, když byla takhle tažena pryč a hrozby se jí sypaly na hlavu jako zrníčka popela, stále jí v myšlenkách zněla ona báseň. Ani nevěděla, čím jí obyčejných pár veršíků upoutalo. Poezii skoro nenáviděla, ale tuhle rýmovačku si zamilovala, jen co ji poprvé spatřila.
     Ani o tom nevěděla a začala si v zamyšlení broukat tichou melodii. Liria ztichla, zpozorněla a když viděla, že ji Siia nevnímá, začala jí slibovat strašlivou pomstu ještě hlasitě ji, než předtím.
 „Tohle se ti nevyplatí. Taková ignorantka! A to teprve ve čtvrtém ročníku! To si slízneš!“ Siia sebou trhla, tohle nechtěla. Nechtěla Lirii vyprovokovat, to ne. Liria uměla být opravdu strašlivá, byla velmi talentovaná a když chtěla, dokázala opravdu hrozné věci.
     Zbytek cesty si Siia raději kontrolovala myšlenky, protože tady už hrozilo vážné nebezpečí, že se Liria rozhodne pořádně se jí probrat v hlavě. A taky se začínala bát o svůj další osud, přestože dosud ještě neměla jakékoli vážnější problémy.
 „Siio!“ zaslechla křik, když vkročila na školní dvůr, spíš nádvoří. Byla to její nejlepší kamarádka Ikilais. Siia měla svým způsobem štěstí, že si získala zrovna ji. Její elfský původ jí zajišťoval značnou popularitu. A byla zajímavá i vzhledem. Stříbřitě bílé vlasy a celočerné oči bez bělma, takhle nevypadali ani učitelé.
 Siia se otočila a usmála se na ni. Musela jí nějak dát najevo, že se nic vážnějšího neděje. Navzdory tomu, že se dělo. Liria vrhla na elfku nevraživý pohled a ta se v běhu zarazila. Dozorkyně Siiu táhla přes nádvoří a ta za ní poslušně klusala, věděla, že tady už jí nic jiného nepomůže.
     Pak se ale objevil někdo další. Aaria. Spolužačka, která Siiu přímo nenáviděla. Sebevědomě kráčela přímo naproti nim. Její měděné vlasy se ohnivě leskly a zářivě modré oči se zabodly do Siiy.
 „Už jste ji našli, jak vidím! To je dobře. Chce to ji pořádně zkrouhnout!“ prohlásila. Siia po ní vrhla vražedný pohled, ale Aaria dobře věděla, že ona není v průšvihu a může si dovolit jen tak si přisadit. Mladá elfka se rozběhla z opačného konce nádvoří a když doběhla Aariu, která stíhala Lirii vlekoucí za sebou svoji zajatkyni, prudce ji otočila proti sobě. „Nech ji být!“ zasyčela.
     Aaria se jí pokusila vytrhnout, což se jí také povedlo. Ale Ikilais se nedala a rozběhla se za ní znovu. Ani nevnímala, že Liria už Siiu zavlekla do školy a teď ji táhne k učiteli, který ji měl potrestat. Podrazila Aarie nohu a ta byla nucena zabrzdit, aby nepřistála na zemi.
 „Jsi hnus!“ křikla Ikilais. Rusovláska se sebevědomě usmála. „Já nelezu do průšvihů, jen co mi přijdou do cesty!“ odsekla. V celočerných očích se objevily jiskry nebezpečného hněvu. „Já v průšvihu nejsem. Já ne. A mě nevyhodí!“ pokračovala Aaria s provokací.
     Tohle už bylo moc i na mírnou severskou povahu, kterou oplývali všichni elfové. Ruka vyletěla a vrazila Aarie takovou facku, že dívka byla nucena zacouvat, aby nespadla. „Tohle si vypiješ!“ zasyčela tichým hlasem, zvedla se a rázným krokem odešla.
     Liria mezitím dorazila ke kabinetu. Výhrůžně pohlédla na Siiu a energicky zaklepala. Naposledy zašeptala výhrůžku, když se dveře otevřely. Učitel seděl za stolem a Liria nevybíravě strčila Siiu dovnitř. Ta ani nevěděla, za kým to šly. Ale když to spatřila, zatajil se jí dech. Vysoká postava učitele s tak světlými blond vlasy, že už to snad ani víc nešlo. Nevýrazné světle modré oči a bledá pleť. Kedrig. Jeden z nejpřísnějším učitelů, kteří na této škole byli.
     Dozorkyně několika větami vylíčila situaci, ve které se Siia ocitla. Ta hleděla k zemi a snažila se Kedriga ještě víc nevyprovokovat. Zdálo se totiž, že není v nejlepší náladě.
     „Dost! Jdi pryč! Vyřídím si to sám!“ vyjel náhle na Lirii. Ta přimhouřila oči a nakvašeně odešla. Cíp šedého pláště se jí zasekl ve dveřích a když se s kletbou vrátila, aby ho vyprostila, Siia se snažila nesmát. Kedrig vstal, div že nepřevrhl židli.
     „Tak ty mi tady utíkáš ze školy a ještě se tváříš, jako by se nic nestalo?“ zahřměl. Siia nadskočila a rychle se snažila vymyslet uspokojivou odpověď. Nakonec usoudila, že zůstat zticha je nejlepší řešení. Obešel stůl a založil si ruce na hrudi. „Tak to teda ne! Počet tvých zameškaných hodin je neúnosný!“
     Skousla si ret. Tohle už vypadalo vážněji. Na okamžik se jí vybavila zčeřená hladina moře a myslí jí projelo několik veršů. Pak si uvědomila svou chybu. Kedrig byl odborník na telepatii, jaký se jen tak nenašel.
 „Siio la Rainne! Víš, kde vůbec jsi a kdo před tebou stojí? A ještě my budeš myšlenkami létat někde v oblacích?“ Jeho křik jí trhal ušní bubínky. Bojácně na něj pohlédla, ale do jejích očí se asi vkradlo víc strachu, než chtěla. „Já… já nechtěla. Sama se mi ta myšlenka vetřela…“ Snaha o vylepšení situace byla již marná.
     Ale když Siia znovu vzhlédla, spatřila za Kedrigem ptačí klec. Malou klícku, v níž s naříkavým pohledem seděl maličký rudozlatý fénix. V černých korálkových očích se mu zračil smutek. Kedrig ho pravděpodobně odchytil a oddělil od matky. Siiu zalila lítost nad malým ptáčetem. Když mládě spatřilo lítostný pohled ametystových očí, otevřelo zobáček a tichým, nesmělým hláskem zanaříkalo.
     Kedrig se otočil a mávnutím ruky ho utišil. Pak spustil na Siiu proud slov a výhrůžek. Ale ona ho vnímala jen okrajem své mysli. Zbytek soustředila na maličkého tvora, který na ni upíral úpěnlivý pohled. Prosil ji o svobodu. Byl to první fénix, kterého viděla zblízka. Fénixové se vyznačovali neuvěřitelnou svobodomilností, takže je šlo zahlédnou jen zdálky. Ale teď…
 Byl nádherný a každou vteřinou si Siiu podmaňoval víc. Chtěla ho pustit na svobodu. Moc chtěla. Ale co zmohla proti učiteli?
 „…je to opravdu neodpustitelné!“ dokončil Kedrig proslov a potom se zlověstně zadíval na Siiu a ptáče v kleci. Maličký fénix začal naříkavě zpívat. Přišlo jí ho hrozně líto. Tolik, že se vzdorně podívala na Kedriga.
     „Proč ho takhle držíte? Vždyť je to chudáček! Umře bez matky!“ prohlásila tiše s pohledem upřeným na učitele. Ten zlověstně přimhouřil oči. „Ty mi nemáš co diktovat, co mám dělat nebo ne!“ vyjel na ni a přehodil kus látky přes klec, takže se ptáček ocitl ve tmě. Ale věděl, že se ho někdo pokouší osvobodit a naříkal dál. Zpěv se nesl místností a Siie zazněly v hlavě další verše, které mluvily metaforou o uvězněné svobodě a nešťastné duši. Kedrig zaskřípal zuby.
     „Tak ty mě budeš nazývat věznitelem?“ obořil se na ni. Siie náhle bylo jedno, jestli ji vyhodí. Její pozornost se upřela na mládě. Chtěla ho vysvobodit. Oproti němu, které odtrhli od matky a vydali na pospas lvům, byly její starosti náhle směšně malé. Podívala se na Kedriga, ale tentokrát s hlavou zdviženou. A promluvila jazykem, který ji tu tak dlouho učili.
     „Ano. Vězníte nevinnou duši bezelstného mláděte!“ Poslední sykavka se ozvala do náhlého ticha, když ptáček přestal naříkat. Uslyšel zpěvnou řeč, kterou Siia promluvila a zmlkl. Kedrigovi přeběhl po tváři překvapený výraz. Pravděpodobně nečekal, že při zaznění cizího jazyka fénix zmlkne.
     V tu chvíli se ale otevřely dveře a dovnitř vběhla bez zaklepání postava s vlajícími stříbřitými vlasy. Siia se pousmála. „Ne! Prosím vás, nechte ji! Ona se polepší a už to neudělá!“ Ikilais věděla, že Kedrig elfy obdivuje pro jejich velkou moc a hodlala toho využít i za cenu vlastního vyhození.
 „Ty se do toho nemáš co plést!“ křikl na ni. Ale to byl opět signál pro malého fénixe, jež se pustil do naříkavého zpěvu s ještě větší vervou, než předtím. Ikilais ztichla. „To je fénix!“ prohlásila náhle. „Vy vězníte fénixe?“ vykřikla. Tito nádherní ptáci totiž pocházeli ze severu, její domoviny. A tam byli také nejšťastnější, protože elfové je uznávali a žili s nimi v míru a harmonickém soužití.
 Zdálo se, že hádka s Aariou Ikilais vybičovala z její obvyklé mírnosti. „To je hnus! Kdo vězní fénixe, je odporný…!“ Ani nenacházela slova. Kedriga to vyvedlo z míry, protože tohle ještě nezažil, ale nemínil si to nechat líbit. Přesto neměl dost rychlé reakce na to, aby zabránil telekinetickému strhnutí látky z klece dolů, které Ikilais provedla přímo rekordní rychlostí. „A ještě mládě-“
     „A dost! Nebudeš si tady na mě dovolovat!“ zahřměl učitel a Siia jen pozorovala, co se kolem ní děje a dech se jí tajil. Takhle Ikilais ještě nezažila. Už si nebyla jistá svým osudem, ale osudem své nejlepší kamarádky.
 „Ještě dnes poletíš z téhle školy, jen se ti za patami bude prášit!“ zakřičel. Ale Ikilais ho nebrala na vědomí. Bleskově obešla stůl a popadla klec do rukou. Kedrig se na ni vrhl a začal jí brát klec z ruky. Do toho zněl poplašený pískot mláděte.
     Siia neváhala. Vrhla se Ikilais na pomoc, co jí síly stačily. Ve vhodném okamžiku strhla Kedrigovi nohu stranou a převrátila ho tak na záda. V hlavě měla jen osud mláděte a verše o uvězněné svobodě. Musí dostat fénixe na svobodu.
     Ikilais využila příležitosti a otevřela dvířka klece, zatímco Siia se pokusila přiskočit k oknu a rozrazit okenice. To se jí ale nepovedlo, protože Kedrig ji chytil za nohu a strhl zpět. Narazila hlavou do hrany stolu a chvíli tam jen tak napůl seděla a napůl ležela opřená o dřevěnou nohu.
     Maličký fénix už ale uměl létat a teď právě vyletěl z klece ven a ve slepé bitvě o svobodu se hnal k otevřeným dveřím. Ikilais na něj ještě cosi zakřičela ve své mateřštině a ptáček vyletěl ven. Kedrig se s výkřikem zvedl a rozběhl za ním. Ale elfka se nemínila vzdát a pokusila se mu podrazit nohu. Učitel ji postřehl a s mírným zpomalením překážku překonal.
     Když vyběhl ze dveří, Ikilais věděla, že ho již nedožene a došla k Siie, která tam napůl seděla a napůl ležela opřená o stůl. Bolela ji hlava a skoro se nemohla pohnout. „To bude dobrý,“ řekla Ikilais. „Ryen je na svobodě. Řekl mi, že se tak jmenuje,“ dodala. Myslela malého fénixe. Siia přikývla a usmála se. Potom s pomocí elfky vstala.
 „Díky, bez tebe bych to nezvládla,“ prohlásila. Ikilais se záhadně pousmála a v jejích celočerných očích se objevil tak trochu lítostivý výraz. „Já bez tebe taky ne, ale teď to odneseme obě.“
     Chvíli byly zticha. Nerušilo je nic a nikdo. Tady byl klid od Aariy a Liria už číhala na svou oběť jinde. Stejně tak Kedrig byl zaujat honem na malé ptáče víc, než na dvě hříšnice, které stály v jeho kabinetu.
     Siia přistoupila k oknu a otevřela ho. Její černé vlasy rozevlál vítr. Ikilais k ní přistoupila. Obě se chvíli dívaly z okna školy a věděly, že to je naposledy.
    „Jsou přece důležitější věci,“ řekla tiše Ikilais jazykem, který se Siia tolik učila. S dobrým výsledkem. Potom obě spatřily maličkou siluetu fénixe na obloze a dole Kedriga, který skoro nepříčetně nadával a pobíhal po nádvoří. Pozdě. Věděly, že na ně dopadne jeho hněv, ale bylo jim to tak zvláštně jedno. Ve stejný okamžik se obě otočily a vydaly pryč.
    „Jo. Jsou.“