Fantasmagoria

                Zbytky rtěnky na zrcadle leccos naznačovaly, ale nestačilo to na to, aby je smazala. Naopak, každé ráno přidala trochu růže do dalšího rohu, až byly všechny rohy zaplněné různými odstíny červené, od rudé až po perleťově růžovou. Když jí nestačily rohy, začala vyplňovat vnitřek zrcadla. Každé ráno přišla k tomu kusu skla a přimalovala tomu či onomu dnu svůj kousek. Brzy se v zrcadle vůbec neviděla, ale ona ho k tomu stejně nepoužívala.

                Na to, aby se vypravila do školy, potřebovala ale dlouhý pohled na svůj výtvor, a proto každé ráno trávila před zrcadlem dlouhé minuty a počítala vteřiny, kdy bude moct vyrazit. Když dopočítala a přiřkla danému dnu svou roli v jejím životě, otočila se a šla pryč. Už se neohlížela, nepotřebovala to a ani se ohlížet nechtěla. Doufala, že až přijde domů, zrcadlo ji překvapí, ale nepřekvapilo ji nikdy, protože nikdy nezapomněla, jaký šrám mu ráno přibyl.

                 Většinou o své zálibě nikomu neříkala, vlastně to nebyla záliba, byla to nutnost. Nutnost pro každé ráno, aby zahnala každodenní chmury. Už si pár let nemyslela, že ten rituál je nedůležitý. Naopak, věděla velmi dobře, že právě kusy barevné hmoty na zrcadle jí poskytují jistotu, kterou v životě neměla, že ranní pohledy do zrcadla, v němž nebylo nic vidět, léčí nebo alespoň usměrňují její roztrhaný mozek. Možná to bylo právě zrcadlo, které jí umožňovalo každý den dojít do školy a přijít zase zpět, možná že zklamání, které prožívala po každém odpoledním pohledu na zamalované sklo, ji drželo při životě.

                Každopádně to ráno popadla po dlouhé době jasně rudou rtěnku. Uvědomila si její osudovost, ale prudce jí přejela přes kdysi hladký povrch. Šrám, který se objevil na pastelovém obrazu, jí vyrazil dech. Připadala si, jako by držela v ruce nůž a v záchvěvu pudu sebezáchovy hodila rtěnku na zem. Zírala na zrcadlo s děsem v očích, protože viděla zrcadlo krvácející, podívala se na svou ruku a s hrůzou zjistila, že odhodila nůž, a cosi zacinkalo o zem. Vzdalovala se od zrcadla velmi pomalu, pozadu a rukama ohledávala cestu. Čím víc se ale od zraněného skla vzdalovala, tím jasněji viděla krvavě rudou ránu na svém každodenním životě, tím víc vystupovala smrtelný zásah.

                Poprvé v životě se s hrůzou otočila a rozběhla se pryč, v mozku vyrytou rudou ránu. Třásla se, ale to se jí stávalo běžně. Vždycky když přišlo něco špatného, roztřásla se nesnesitelnou vnitřní zimnicí, jako by uvnitř prázdné schránky províval ledový vítr. Měla chuť vlézt do skříně a zavřít za sebou a tam zůstat, skrýt se před vším tam venku, před zraněným zrcadlem i před svými vlastními myšlenkami.

                „Slečno, hlavně nedělejte nic unáhleného. Mohlo by vás to přijít draho.“ Zacpala si uši a hlas ztichl. Vydechla, věděla, že má nad sebou alespoň částečně kontrolu. Vyběhla ze dveří, vypadalo to, že spěchá, s úspěchem totiž zakrývala výraz svých očí. Toužila po klidu, aby se mohla zadívat do zrcadla a přibarvit roh trochou růže. Ne to, co udělala, ne to, co ji donutilo odejít, co ji vyhnalo, protože na to nesnesla pohled. Hlavu by skryla v dlaních a chtěla by se schoulit, ale vědomí, že je na ulici, jí to nedovolilo. Lidé kolem ní procházeli, sem tam pár, ale přece. Viděla je, ale za nimi viděla zrcadlo, které křičelo, zrcadlo, které umíralo, protože bylo zavražděno.

                Zrychlila, ale pak zase zpomalila, rozběhla se a zastavila. Nevěděla, jestli se jí to zdá, nebo ne. Rozhlížela se a čekala, kdy se z křoví, vedle kterého stála, vyřítí tříhlavý pes. Pak se podívala na oblohu a spatřila rudý šrám a z něj kanoucí kapky krve. Zabila svůj vlastní život, který kreslila do zrcadla, svůj vlastní klid, jediný způsob, kterým přežívala. Mozek se jí zvláštním způsobem zauzloval a chrlil ze sebe nekonečnou spoustu slz a jedu. Tohle už překračovalo obvyklé meze. Nevěděla o sobě, jen stále viděla ten šrám, tu ránu, smrtelnou ránu a další a další rány všude kolem, viděla, jak se kolem ní míhá spousta lidí a najednou nikdo, „Slečno, hlavně nedělejte nic unáhleného. Mohlo by vás to přijít draho. A berte ty prášky, víte, že je to pro vaše dobro.“, rána, prášky, zrcadlo a nakonec střepy, všude spousta střepů zbarvených perleťově, lesklých slzami, krvavých a pořezaných, prášky, střepy, spousta zrcadel.

                Spadla na zem, jako když padá porcelánová soška. Pomalu, velmi pomalu a teatrálně, a když dopadla, cosi se roztříštilo a rozletělo na tisíc kousků, velmi nahlas vydechlo a pak ztichlo, vykřiklo a zmlklo. Postava se dotkla země a tříštění skla bylo slyšet až do vedlejší ulice, nezbylo tam nic, ani střepy, ani barevné střepy ani kapka krve. Jen zbytky duše se rozstříkly pod projíždějícími koly.