Fantasmagoria

To, co padlo do oka při pohledu z okna, by se jednoduše dalo označit za odporné. Ústa se křivila při pomyšlení na to, že tohle je červen, tohle je léto, tohle je sen. Stála jsem přímo u okna a opírala se rukama o topení. Šel z něho chlad, kdo by taky topil v létě? Ale i ten chlad má nějaký ten klad, zahání únavu. A tak ji ze mě strhával jako staré plakáty z veřejné zdi a já mohla na vlastní kůži pocítit, co ona zeď prožívá.

 Odvrátila jsem se od toho výhledu a koutkem oka ještě zachytila svůj odraz ve špinavém skle. Nechci už vidět tu plazící se mlhu, jednolitou šeď tam nahoře a slzy, které počasí ronilo. Kdy už bude konec?

Co bych dala za to, kdyby se vrátil ruch z po okraj zaplněných školních dnů. Nadávala jsem na něj, nenáviděla ho, všichni jsme na něj nadávali a nenáviděli ho. Ale teď by alespoň zahnal mrtvolné ticho, zvláštně nezdravý klid, který místo toho, aby léčil duši, dusí a přivolává neklid, přivádí k šílenství. Klid, kdy všichni jen sedí a koukají a čekají. Čekají. Čekají na konec, osvobozující konec, který je zbaví pout a oni budou volní.

Vykašlou se na celý svět i s blbým koncem školního roku. Budou moci spát a zahnat mrtvolné ticho sny, nebo hlasitým čímkoli. Zatáhnou žaluzie a budou popíjet horkou čokoládu. Nikdo a nic je nebude nutit odhazovat karty v rytmu Prší a zabíjet tak vteřinu po vteřině, nebo do každé sekundy těsnat slova, až k prasknutí a když se rozprskne v propasti času, oni otočí další stránku tlusté knihy. Ten klid dohání k šílenství, zabíjí všechnu činnost, ukrádá věcem smysl a dusí zábavu hned v zárodku.

Zívla jsem a lehla si na lavici, hlavu podloženou rukou. Vím, že za chvíli mě začne bolet, ale to budu řešit, až mě bolet opravdu začne. Normálně bych takhle nepřemýšlela, ale to mrtvolné ticho, ta strašná nuda, to ohavné počasí, všechno se spiklo proti racionálnímu myšlení i proti všem citovým hnutím. Mám pocit, že tohle udělal nějaký nepřítel lidstva, že to zavinil on, tohle mrtvo, které se nám téměř hmatatelně plazilo pod lavicemi a vysmívalo se veškerému našemu marnému snažení. Chuť najít původce vší té strašné pasivity, se stupňuje. Ale na kom si vybít bezmocný vztek? Učitelka? Přinesla nám alespoň nějaké psychotesty, aby nás zabavila. Spolužáci? Ti se snaží hrát karty, když už nic jiného. Počasí? Poněkud abstraktní.

Myslím, že nadávání celému světu je ideální řešení. Nic to nevyřeší, akorát si ukrátím život o dalších pár minut, tímhle záchvatem vzteku. Ale je mi to jedno. Raději tady budu kratší dobu, než abych musela snášet tohle… nebo ještě něco horšího. Existuje vůbec něco horšího? Kniha, která se mi bezúčelně válí v batohu, soudí, že ne. Mám nechuť ke čtení, oči se mi zavírají. Myslím, že se budu snažit zahnat ten klid spánkem, vždyť jsou příbuzní a mohli by se dobře snášet. Alespoň to zkusím. Ne?

Ale až mě přestane tak šíleně bolet ruka…